23. července 2012

Kurz nenávisti

Nějak nevím, co k tomu napsat. Takže asi nenapíšu nic. (Což není pravda, protože jsem napsala, že nevím, co k tomu mám napsat. Ale nebudeme hnidopichové ne?)

            Jdu dlouhou černou chodbou. Není v ní nic, jen já a tma. Jenomže, najednou se všechno mění. Jsou tu dveře, ale zavřené. Jsou i zamčené? Ne, s vrzáním se otevírají. Vstupuju do místnosti. Všechno je černobílé. Je tu nějaká oslava, ale všichni přišli v černém. Brečí, anebo se smějí? Tančí, nebo se plouží se smutkem v srdci? A co to visí támhle na té zdi? Je to obraz? Ne, je to fotografie. Ale čí? Je příliš daleko, nemůžu ten obličej rozeznat. Avšak ty rysy, znám je, jsou mi povědomé, ale komu patří. A támhle, v tom chumlu, to je přece…
„ Mami, tady jsem.“ volám, ale nevypadá to, že by mě slyšela. Mávám rukama, ale dav mě unáší pryč. Ta fotka na zdi se najednou přibližuje. Je to můj otec. Všichni se rozestupují a vytváří tak mezi sebou uličku. Na tvářích kolem sebe vidím jen samé poťouchlé úsměvy. Nikdo okolo nepláče. Uličkou se najednou ozve tlumené „ach“ a někteří se začnou smát na celé kolo. Vidím matku nad hlavami všech ostatních, jak otvírá šampaňské. Projíždí uličkou na něčem černém…ale…panebože, ona jede na rakvi. Tohle není oslava, je to pohřeb. Chci odejít, ale nemůžu se prorvat davem. Všechny ty obličeje kolem mě, všichni se smějí. Je to tak šílený smích. Odněkud začne hrát groteskní hudba. Lidé tančí a smějí se přitom. A rakev, rakev pluje ke dveřím…
Vždycky, když se probudím z nějakého snu, myslím si, že je to skutečnost. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co se vlastně doopravdy stalo a co ne. Dnes byla ta chvíle jednou z nejzvláštnějších chvil v mém životě. Protože, i když jsem si rychle uvědomila, že to byl jen sen, skutečnost, že se mi něco takového zdálo, byla pro mě něco neznámého. Volalo na mě moje srdce a já věděla, co mi chce říct. Jenže, ne vždycky je to tak lehké.
Naše rodina byla vždycky prohnilá. Prolezlá spoustou chodbiček. Byla jako mraveniště. Ta spousta chodeb, které se v ní za tu dobu utvořily, udělala z naší rodiny jen síť. Opora zmizela a místo ní je tu už jen obal, o který se pečuje, aby nikdo nepoznal, že pod ním se vše hroutí a už jen pár opravdových podpěr drží to krásné pozlátko pohromadě. Jedna z nich, a možná už i poslední, je hrdost. Nikdo z nás by nedopustil, aby se všechny ty špinavosti dostaly ven.
Jenže místo toho, aby se opravovala, se vše jen dál boří a hroutí. Ničí. Kopeme kolem sebe a vrtáme se ve starém harampádí, jestli náhodou nenajdeme ještě něco, co nebylo popliváno, rozkopáno a úplně zničeno. A když se něco takového objeví, je to jen otázka času, kdy se tyhle pevné kousky promění v prach. Stavba nových opor není na seznamu. Protože ten je plný nenávisti, nic jiného už se do něj nevejde. A s nenávistí se spravovat nedá. Nenávist nevykope kameny a neotesá je, aby se z nich dalo stavět. Z nenávisti se malta nevytvoří. Když jsme plní nenávisti, nemůžeme věci spravovat. S nenávistí se dá jen bořit a ničit. Šířit zlo. Nic víc.
S otcem jsem nikdy neměla dobrý vztah. Nikdo z naší rodiny neměl. Za těch několik let, co jsem už nebyla dítě, a dokázal jsem věci chápat v souvislostech, jsme spolu zažili tolik pěkných chvil, co by se na prstech jedné ruky spočítalo. Možná ani to ne. On byl tím, co bořilo všechny opory. Rád chodil a kopal do věcí kolem sebe. Nepotřeboval boxovací pytle, místo nich měl nás. Všichni v naší rodině jsme ho nenáviděli.
Jenže ono nenávidět není tak lehké. Nenávist je něco, co lidé považují za ten nejjednodušší cit. Když někoho nenávidíš, tak ho prostě nenávidíš. Není na tom žádná věda. Jenže, já to takhle nemám. Dlouhou dobu jsem si říkala, že jsem ta špatná, že nenávidět svou rodinu je zlo. Po tom, co nám otec několikrát řekl, že nás zabije, jsem trochu změnila názor. Je v pořádku nenávidět kohokoliv chci.
Jenomže to, že je to v pořádku ještě neznamená, že je to snadné. Nenávist je složitá věc. Musíte se rozhodnout o spoustě věcí. Musíte se rozhodnout, jestli chcete, aby to dotyčný věděl. Musíte se rozhodnout, jestli jste schopni přetvářky. A hlavně musíte být upřímní sami k sobě. Zní to trochu jako „kurz nenávisti“ jenže já jsem toho názoru, že takový kurz by vůbec nebyl špatný. Protože já osobně zatím jen tápu, jak to udělat, abych necítila k tomu člověku nic jiného, než jen nenávist. Nebo jsou všechny ty věci okolo součástí nenávisti. Jestli ano, tak jsem tenhle cit asi špatně pochopila.
Sedla jsem si a oblékla se. Bylo teprve půl sedmé, takže všichni ještě spali. Otec, matka i bratr. Sešla jsem do kuchyně a udělala si pořádný šálek kávy. Na uklidnění a probuzení. Nebylo třeba, aby se někdo ptal, co mi je. Otázky mě už unavovaly. Všechno mě unavovalo.
Přiložila jsem hrníček k ústům, ale napít jsem se už nestihla. Ve dveřích se najednou objevila matka v pyžamu. Hrnek mi vyklouzl z rukou a jako ve zpomaleném filmu padal k zemi. Moje matka stála a vypadala trochu jako Carrie na konci filmu, celá od krve. V tu chvíli jsem myslela jen na jediné. On jí zabil. Sliboval to už dlouho, ale teď to opravdu udělala. Zabil jí. Tedy, technicky ještě ne, ale…
Jedna věc mi byla jasná. Věděla jsem, že já budu další na řadě. A chtěla jsem se zachránit. Nezajímali mě ostatní, ani bratr, ani má máma, v tu chvíli jsem se jen sobecky modlila, ať stihnu utéct, co nejdál to jde. Bydleli jsme na samotě, nejbližší vesnice byla tři kilometry vzdálená. To bych mohlo zvládnout, říkala jsem si. Jenže celá ta situace byla jinak, než ve skutečnosti vypadala.
„On… on tam leží a vedle něj je kaluž krve.“¨
Přísahala bych, že se jí v očích mihla úleva. Překročila jsem střepy, které plavaly v kávě rozlité po podlaze, a instinktivně se vydala do garáže. Matka utíkala za mnou. Slyšela jsem bratra, jak dupe po schodech a rozespale se ptá, co se děje. Odpovědi z našich úst se nedočkal. Ani nebylo potřeba. Za chvíli se o všem mohl dokonale informovat na vlastní oči. Doběhli jsme do garáže, kde otec už několik měsíců přespával. Jak jsem říkala, pozlátko na povrchu, hniloba uvnitř.
Na ten pohled asi nezapomenu do konce svého života. I když těžko říct. Těch nejhorších vzpomínek se prý sami nevědomky zbavujeme. Jenže já si nejsem jistá, jestli to není moje nejšťastnější vzpomínka.
Tam na gauči ležel otec s hrudníkem celým od krve. Jeho oči byly vypoulené a tvář fialová. Když se člověk dobře podíval, uviděl průstřel v místech, kde se nachází srdce.  Na tom gauči ležela mrtvola stvůry, ze které pomalu vytékala krev plná čistého zla. Přeloženo a sečteno, mrtvola mého otce. Stáli jsme tam všichni tři a já nemohla odtrhnout oči od toho průstřelu. Nechtělo se mi brečet, ani jsem necítila nějaký smutek. Jen jsem přemýšlela, protože ten průstřel jsem znala.
Otočila jsem se a běžela do svého pokoje. Převrátila jsem naruby celou skříň, ale nebyla tam. Místo pod uvolněným prknem v mém šatníku zelo prázdnotou. Moje zbraň, která dělala přesně ty samé průstřely, jako byl ten v otcově hrudi, byla pryč.
Tu zbraň jsem si pořídila před sedmi měsíci. Sehnal mi ji jeden kamarád, ilegálně, a naučil mě z ní střílet. Tenkrát to bylo doma snad největší peklo za celou historii naší rodiny. Otec byl sesazen v práci, a tak všechno bylo špatně. Jediná věc, co jsme doma mohli dělat, bylo nechat na sebe řvát nadávky od krávy až po couru, nechat se mlátit a všechno to snášet v tichosti a pokoře. A hlavně se nebouřit. Prostě jen mlčet. To bylo nejdůležitější. Mlčet.
A bylo to taky to nejhorší. Ta bezmoc, neschopnost se ozvat a něco změnit mě donutila si tu zbraň koupit. Jestli jsem někdy opravdu zamýšlela použít ji, to nevím. Jestli bych s ní zabila sebe, nebo jeho? Těžko říct. V té době jsem prostě jen potřebovala nějaký důkaz, že mám prostor se vzepřít. Že jsem to pořád já. Že jsem pořád ještě lidská bytost, která má nad sebou i nad světem nějakou moc. Párkrát jsem opravdu přemýšlela, že bych ji použila, ale bych v sobě asi nenašla dost odvahy. Jenže teď byla ta zbraň pryč a já si byla docela jistá, že to byla zbraň, kterou byl zabit můj otec.
Vrátila jsem se zpět do garáže. Ani bratr ani matka se nepohnuli, jen zírali na ten groteskní obraz před nimi. Ležela tam největší noční můra jejich života a vypadala jako velký nafouklý brouk. Chtělo se mi hrozně smát.
Jak jsme tam tak stáli, jsem si jistá, že se nám všem v hlavách honily podobné myšlenky. Jako první to byla úleva. Tyranie skončila. Můžeme žít volně, svobodně, tak, jak budeme chtít. Ten pocit mě celou naplnil, od prstů na nohou až po konečky vlasů. Ale byla tu taky druhá stránka věci. Jistě, mohlo se stát, že se nám někdo vloupal do domu, a když uviděl otce, tak zpanikařil, zabil a ho, a pak utekl. Jenže, proč by s sebou něco nevzal, když už tu byl. A taky ta moje chybějící zbraň. Nejsem si jistá, ale myslím, že oba dva, bratr i matka, o ní věděli.
Všichni jsme otce nenáviděli. Všichni jsme měli důvod ho zabít. Bratrovi udělala ze života peklo. Nutil ho cvičit klidně pět hodin v kuse, už když byl malý kluk, jen aby byl nejlepší ve všech sportech. Zároveň se taky musel učit doslova od rána do večera. Otec prostě chtěl, aby byl ve všem nejlepší. Ani já ani bratr jsme nesměli mít skoro žádné kamarády, počítač nebo televize, to byly nám téměř neznámé věci.
A máma? Celý život byla jeho otrok. Nesměla mít přátele, nesměla nikam chodit sama, nesměla si kupovat oblečení, aniž by ho on neschválil, nesměla prakticky všechno. A ona to všechno trpěla bez jediného slova vzdoru. Myslím, že už se prostě dávno vzdala naděje na normální život. Ode mě otec očekával, že budu jako matka, že s ním zůstanu navždy, a že až matka zemře, protože s tím, jak ji nutil žít, to nemohlo trvat dlouho, budu se o něj starat stejně jako ona. Že bych si v devatenácti našla přítele? Nepřicházelo v úvahu.
Všichni jsme otce nenáviděli. Všem nám mohla dojít trpělivost. Z garáže nebylo do domu nic slyšet, výstřel by nás neprobudil. Věděla jsem, že jsem to klidně mohla být i já. V noci jsem bývala hodně náměsíčná. A navíc, ten sen. Každopádně, mohl to udělat kdokoliv z nás. Stačilo jen stisknout spoušť…
Jak jsme tam tak stáli a nemluvili, všichni jsme cítila úlevu. Všichni jsme mysleli na to jediné. Že nezáleží na tom, kdo to udělal. Je to, jako bychom spoušť stiskli všichni tři.
Já cítila ještě jednu věc. A to opravdovou nenávist. Už jsem věděla, jaké to je. Nemohla jsem nenávidět živého člověka, protože jsem se s ním denně stýkala a viděla ho. Jenže teď už tenhle živý člověk není. Je z něj jen kus mrtvého masa a černá vzpomínka. Mrtvola, nic víc už není. Litovalo jsem ho, to ano, ale lítost a nenávist se nevylučují. Nyní už jsem ho opravdu z duše nenáviděla. Protože nenávidět zlou vzpomínku, nenávidět kus mrtvého masa, to jsem dokázala. To nebylo tak těžké.

1 komentář:

  1. Tohle tedy byla paráda, klobouk dolů! Přesně tenhle typ povídek mám docela ráda.
    Mimochodem, už jsem ti v rámci projekru Kritika ohodnotila tu povídku, tak jestli by ses nepodívala na mojí: http://diabolus.blog.cz/1207/everything

    OdpovědětVymazat