12. července 2012

Neptejte se, proč!

Název patřil původně úplně k jiné povídce, ale když jsem se na něj tak jednou dívala, napadla mě tahle. Na konci je možná trochu morbidní, ale jinak to prostě nešlo...
 Běžet bez důvodu znamená mít pocit, že nás něco honí. Mít pocit, že je tu něco za našimi zády, a to něco po nás jde.  Ta věc nás nutí nezastavovat.  Vyvolává v nás strach. Avšak, Mike Ferrest neběžel ze strachu. Ani proto, že měl pocit, že ho něco dohání. Běžel, protože cítil, že musí. Toužil po tom.  Toužil pohlédnout až na dno všechno, dostat se dál přes okraj než kdokoliv jiný. A věřil, že jestli chce něco takového udělat, musí si sám sáhnout až na dno. A proto utíkal. A utíkal. A utíkal…
 
„Miku, kámo, zpomal.“ To byl Tom. „Jestli budeš takhle pokračovat, rozbiješ mi trenažér.“  Tom byl osmadvacetiletý majitel fitness centra a Mikeův nejlepší přítel ze střední školy. Oba studovali na gymnáziu, Mike po maturitě odešel na žurnalistiku, zatímco Tom šel pracovat do otcova podniku. Po šesti letech šetření si založil fitness centrum, ve kterém právě oba cvičili.
Mike vypnul běžecký pás a posadil se na něj. Napil se z pet flašky s vodou, kterou měl postavenou vedle.
 „Jo asi máš pravdu. Ale bylo toho teď na mě moc.“ Natáhl nohy a přes ramena si hodil ručník. „Víš, že redakce krachuje?“
Tom zavrtěl hlavou. O Mikeově práci toho nikdy moc nevěděl. Mike místo odpovědi na to prosté gesto nezájmu jen kývnul hlavou a znovu se napil. Neměl náladu se před kamarádem obhajovat. Navíc to byl jen další důkaz toho, že s časopisem, který pomáhal založit, to šlo z kopce. Když ani jeho nejlepší kamarád nevěděl, jak špatně na tom je.
„Lidi prostě nečtou, to je celý problém.“ shrnul všechny pocity, které v sobě a posledních pár týdnů dusil a chtěl už tohle téma uzavřít. Tom ale neměl tu schopnost vycítit, kdy je lepší mlčet. A bohužel, taktu rozhodně neměl na rozdávání.
„Kámo, nic proti, ale lidi nečtou to, co píšete vy. Ne vážně. Knižní novinky. Rozhovory s filozofy, které nikdo nezná. Fejetony. Víš, že tě mám rád, ale já jsem nedočetl do konce ani to jedno číslo, které jsem si koupil.“
Mike se na Toma ušklíbl. „To jako vážně jo?“
„Co?“
„Nic. Díky za upřímnost.“ Tom se místo odpovědi rozchechtal a zvedl Mikea na nohy.
„Tak pojď. Dáme si další kolo.“
Hned jak se Mike vrátil domu, šel se osprchovat. Po tom, co docvičili, si s Tomem zašli do baru poblíž jeho bytu, takže se nestihl umýt hned po cvičení ve fitku. Zatímco na jeho unavené svaly dopadaly kapky vody, přemítal nad vším, co se stalo. Ne jenom dnes, tenhle týden, nebo měsíc, rok.  Ne jenom o tom, co se stalo jemu. Snažil se oprostit od hloupého lidského těla a cítit něco víc. Ale nešlo to. Nemohl. Osprchoval se, vyčistil si zuby, ale stále přemýšlel nad světem, nad sebou, nad lidmi a nad osudem. Nemohl se toho zbavit. Už jako malý měl tyhle otázky rád. Ale tenkrát ho bavilo je jen vymýšlet. Jenže dnes, dnes už chce najít odpovědi. Už je příliš starý, příliš znalý na to, aby se spokojil s odpověďmi, které najde v knihách, nebo mu je někdo podstrčí pod nos jako hloupé laboratorní kryse. Mike vyznával empirismus, nevěřil ničemu jinému, než vlastní zkušenosti. A ta mu teď nemohla dát odpověď. Což ho děsilo. Děsilo ho, že jsou věci, které nikdy nebude moct pocítit, věci, kterým prostě bude muset věřit a na které si sám odpověď nikdy nedokáže vyzkoušet. To bylo něco, co nedokázal. Proto se nikdy necítil naplněn. Protože na všechno mu jeho zkušenosti nemohly dát odpověď.
Mike ležel v posteli a díval se na lustr, který jako pohaslé Slunce visel ze stropu. Jak to dopadne, až takhle zhasne opravdové Slunce? Co se stane? Co nás čeká? Mike nemohl usnout. Cítil, že potřebuje najít odpovědi. Jenže, jak je najít? Jak se dá najít něco, co už dávno má, jenže to nemůže zformulovat slovy. Ale nemůže to ani cítit. Může jen vědět, že to má. Uzavřené někde hluboko v sobě. Jenže, jak to dostat ven? Jak se dá přiblížit k něčemu, co je a tak obrovskou zdí? To něco, co se nachází pod absolutní nulou, uvnitř jeho mysli a přitom tak vzdálené, že se prostor mezi nimi ani nedá vyměřit slovy. 
Jenomže, dá se k té věci vůbec dostat? A co pak? Co by se stalo, kdyby dostal své odpovědí? Co by cítil? Co by se změnilo? Chce to vědět. Potřebuje to vědět. Poznat ten blahodárný pocit, když se člověk podívá a vidí. Ten pocit, že ta otázky uvnitř něj má konečně svou druhou polovinu, nejlepší kamarádku, svou odpověď. Cítil by se tak naplněn. Ano, určitě by se tak cítil. Najednou by se všechno ukázalo v jiných barvách. Svět by byl zářivější, jasnější. Už by se nemusel cítit, jako by se díval do zrcadla a místo světa, opravdového světa, mohl vidět jen jeho odraz. Otočil by se a podíval se světu do tváře. Už žádný odraz v zrcadle se svými převrácenými hodnotami, stranami a vůbec vší tou přetvářkou. 
Avšak, neoslepil by ho ten pohled? To se musí ptát… Ale ne, jistě že ne. Dá mu jen víc síly, dá mu všechny odpovědi. A to je přeci to, po čem touží ze všeho nejvíce. Už od svého dětství jsou odpovědi něco, pro co by byl schopen obětovat cokoliv. Ne téměř cokoliv, ale cokoliv. Od svého narození, od chvíle, co to byl on sám. Jeho první slůvko bylo proč. Už tenkrát se ptal. Byl prý nejzvědavější dítě v okolí. Ostatní děti z toho vyrostou. On ale ne. Ona se nikdy nepřestal ptát. Protože už odmalička mu to bylo souzeno. Věděl, že jednou přijde čas, čas, kdy bude muset znát odpovědi, už jen kvůli sobě, svému nitru, své duši. Svému zdravému rozumu, už jen kvůli svému životu, jen proto, aby mohl žít, musí tu odpověď znát. Ale jak? Jak se k ní dostat? Jak ji získat? Byla na dosah ruky, ale nemohl se jí dotknout. Tahle bezmoc všechno dělala ještě mnohem horší.
Aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel, začal si Mike škrábat své levé koleno. Dělal to často. Ta činnost ho uklidňovala. I když to bolela, jelikož se občas proškrábal až do krve, přinášelo mu to zvláštní potěšení. Jako by ho na tom něco vábilo, přitahovalo. Bylo té zlé, ale zároveň i…
„…dobré.“ zašeptal Mike a doširoka otevřel oči. No jistě. Jak to, že to neviděl předtím. Jak mohl být tak slepý. Tak nevnímavý. Jak ho to mohla nenapadnout? Zvednul se a spustil nohy do bačkor. Pak je ale spěšně vyndal a začal bos procházet byt a sbírat různé věci. V hlavě se mu už zjevoval přesný plán, jako by tam byl odjakživa, jen se teď konečně dostal na povrch. Jednu za druhou nacházel všechny věci, které potřeboval. Až teď si uvědomil, že je ve svém bytě všechny skladoval už několik měsíců úplně náhodně a tehdy by se zdálo, že bezdůvodně, Přesto si je nechával. Ano, ani nevěděl proč. K čemu by mu byly dva metry hliněného drátu, nebo úzké a dlouhé pletací jehlice. To jen dokazovalo, že k tomu byl předurčen. Jen to do dneška nevěděl.
Teď už přesně věděl, k čemu věděl to všechno už celé měsíce, jen si to neuvědomoval. Ten plán se v něm vytvářel celý jeho život. Ale až teď vyplul na povrch. Protože až teď byl chopen ho vykonat. Až nyní, protože je konečně připraven to udělat. Je připraven a ví, jak to všechno udělá. Konečně se mu podaří to, po čem toužil celý svůj život. Konečně dosáhne dokonalosti. Dostane všechny své odpovědi.
Uprostřed obývacího pokoje udělal velké místo a všechny věci tam vyrovnal, jako na tržišti. Tři různě velké nože, drát, struhadlo, pletací jehlice, špendlíky, jehly, pilník na nehty, který našel pod postelí a neměl nejmenší tušení, která z těch tří dívek, se kterými něco měl, ho tam zanechala. Dál taky lepící pistoli, žehličku, konev s vařící vodou, zápalky a olej a nakonec kovový obojek na psa. Svléknul se a poklekl před ty věci jako před oltář. Chvíli si je všechny prohlížel a nakonec vzal do ruky středně velký nůž. Blaženě si povzdechl…
………………………………………………………………………………………
Strážník Kovaltsky nikdy nezapomene na ten pohled, když mrtvého našli. I po pár letech se mu chtělo zvracet. Už nikdy za dobu své služby neviděl nic tak ohavného. Zvracel několikrát i přímo na místě činu. Ten pohled na mrtvého muže sebou nesl tolik hrůzy a neštěstí, tolik utrpení, ale zároveň i něco nadlidského, něco nepochopitelného. Něco, co strážníka nutilo se na ten obraz dívat znova a znova, a neustále si ho přehrávat v mysli dlouho poté, co byl případ této rituální sebevraždy uzavřen. Co k tomu toho muže mohlo donutit. Proč to udělal? 
Mike Anderson ležel na znak v kaluži krve.
 V sobě měl zapíchané tři nože, jeden v podpaží pravé ruky, druhá v kotníku levé nohy a třetí, ten největší, v tříslech pravé nohy. Z uší mu trčely špendlíky, z každého ucha tři. Byly zabodnuté asi dva centimetry. Jazyk, a vlastně celá ústa byla ostrouhaná, jak jimi přejížděl po struhadle. Stejně ostrouhaných bylo i pár dalších částé těla. Z nosu mu koukaly jehly, z každé dírky dvě. Oči byly slepené lepidlem z lepící pistole. Varlata měl omotaná drátem, surově a pevně. Na většině těla měl popáleniny, některé ve tvaru žehličky, která ležela opodál, jiné musela způsobit vařící voda. V rameni pravé ruky měl zabodnutý pilník na nehty. Kolem krku měl pevně utažený obojek na psa, který byl nasáklý olejem a ohořelý, a pod nímž se nacházela popálenina hluboká až k masu. Přímo skrze bradavky měl zapíchnuté velké pletací jehlice, které byly zřejmě nahřáté, protože se kolem nich nacházel malý proužek popáleniny taktéž do masa.
Na zemi byl krví napsán vzkaz:
„Nesnažte se vidět víc. Viděl jsem a čeká mě trest.“

1 komentář:

  1. Celkově jsem z povídky vážně nadšená. Všimla jsem si pár drobností a jelikož je mojí "povinností" to tu teď co nejvíc zkritizovat, jdu na to.
    První věc, co bych vytkla, je příliš dlouhá část, kdy Mike přemýšlí. Možná to tak má být, ale já bych to maličko zkrátila. Pak jsem si tam všimla překlepů jako ona místo on, pak pravopisná chyba v téhle větě: "Strážník Kovaltsky nikdy nezapomene na ten pohled, když mrtvého našly." Pak ta část s obojkem - popálenina hluboká až k masu - se mi moc nezdá a ještě ta věta s jehlicemi. To je všechno, čeho jsem si všimla, tak doufám, že jsem na nic nezapomněla a nějak Tě neranila.

    Lady D. A. Mortem

    OdpovědětVymazat