22. srpna 2012

Zlodějka duší

Já vím, jsem hrozná. Ale pár posledních dnů jsem pracovala na téhle povídce. Nápad na ni jsem dostala při sledování jednoho z dílů Simpsnových, kde Bart prodal svou duši.

Venku sněžilo a foukal silný vítr. Alena neměla ráda zimu. Dostala se jí pod oblečení, ať ho na sobě měla, kolik chtěla, dostala se jí pod kůži a tam se usadila a nedala jí pokoj. To nenáviděla. Nenáviděla tu skutečnost, že je tu něco, co ji dokázalo odhalit až na kost.  Jenže musela ven. Čekal ji obchod. A obchod by za ni v životě neodložila.
Prohrabala se šatníkem, až nakonec našla svůj nejteplejší černobílý kabát. Neměla ho na sobě už dávno, tak tuhá zima nebyla od té chvíle, kdy… radši už o tom neuvažovala. Oblékla se, nazula boty a vyrazila do stále sílící vánice.
I když měla na rukou rukavice, po pár minutách už necítila prsty, a tak rychle zastrčila ruce do hlubokých kapes kabátu. Chvíli jen šla, dlouhými kroky se blížila k centru města a kolem ní se snášel k zemi sníh, když něco nahmatala v levé kapse. Zastavila se a napůl zmrzlými prsty tu věc vyndala. Byl to kus papíru, zmačkaného a zažloutlého. Už už ho chtěla zahodit, když si všimla vybledlých písmen. Rozbalila ho a vzpomínky se začaly sypat z dávno zamčených míst.
„Nejlepší přátelé navždy.“ Některá písmena byla sice vybledlá, ale Alena si je ve své hlavě dokázala naprosto přesně vybavit. Věděla, co drží v ruce. Nebyl to jen kus papíru, ale fotografie, zapomenutá a ztracená. Otočila ji a podívala se na již vybledlý obrázek dvou malých dětí stojících u houpačky.

Léto 1992
„Tome, je to jen kus papíru, proboha.“ vykřikovala znovu a znovu malá holčička, zatímco se houpala na houpačce. Zhoupávala se hodně, vysoko, přišlo jí, jako by létala do oblak, zatímco chlapec, co stál opodál, se na ni díval se stále vzrůstajícím strachem.
„Tak dobře.“ řekl nakonec, když viděl, že se jeho kamarádka Ája nepřestane tak děsivě houpat, dokud neuděla, co po něm chce. Tom se bál výšek. Bál se, když se někdo houpal tak vysoko, jako to ráda dělávala Ája. Bál se pavouků i hadů a mravenců, bál se, že se utopí, když poplave příliš daleko od břehu, bál se, že spadne ze stromu, když na něj bude šplhat, bál se, že se s ním propadne dřevěná stříška od pergoly, když na ni stoupne. Bál se, že ho přejede auto, když nebude chodit po chodníku, bál se, že si zadře kamínek do nohy, když bude chodit bos, bál se taky, že šlápne na včelu a dostane žihadlo, bál se vos a sršní, bál se, že upadne, když poběží příliš rychle. Tom měl strach z tolika věcí, že celý svůj život nedělal nic jiného, než že se bál.
Ája byla přesný opak. I když jí bylo jen devět let, uměla si stát za svým a nikdy neuhnout z cesty. Nebála se žádného zvířete, ani žádného člověka. Neměla strach z toho, že se jí něco stane. Naopak. Ráda se vystavovala nebezpečí a vychutnávala si ty chvíle, kdy ostatní couvali a ona šla vpřed. Navenek byla možná malá a rozkošná, ale už tehdy se v ní skrývalo cosi neoblomného, hrdého a neústupného. Neuměla prohrávat. A ani to nepotřebovala. Věděla, jak si zařídit vítězství. Uměla vyhrávat ve všem. A věděla to. Stejně jako teď. Věděla, že Toma přemluví, když mu ukáže svou převahu v čemkoliv. Udělala to, i když ladně seskakovala z houpačky z takové výšky, že Tom musel odvrátit oči. Dopadla na nohy a s vískáním k němu doběhla a popadla ho za ruku. Se smíchem ho táhla až k jejímu domu a zastavila se až v jejím pokoji. Z šuflete vytáhla malý papírek a i s tužkou ho Tomovi podala.
„Teď piš, co ti nadiktuju.“ řekla a Tom se poslušně posadil ke stolu a začal psát svým neohrabaným, kostrbatým, školáckým písmem.
„Já, Tomáš Skořepa, prohlašuji, že má duše odteď patří Aleně Vránové a dávám jí plnou moc dělat si s ní, co chce.“
„Stačí se podepsat křestním jménem,“ dodala Ája, když se Tomáš nerozhodně díval na prázdné místo pod textem, „jestli chceš tu sbírku, musí tam být podpis.“  Tom ještě chvíli váhal, ale nakonec se odhodlal a začal psát své jméno. Při „T“ měl výčitky. Při „O“ si říkal, že je to možná chyba. Ale při „M“ už myslel jen na svou novou sbírku.
Hned, jak dopsal, Ája mu papír vzala a schovala ho do kapsy. Cítila, jak se jejím tělem rozlévá zvláštní pocit. Ukázala k velké krabici, která stála vedle její postele.
„Už jsou jenom tvoje. Ani to nebolelo.“

Přítomnost
Ale to byly jen vzpomínky a těmi se teď nemohla zabývat. Žádné sentimentální myšlenky. Čekala ji práce. Setřela si jedinou slzu, která se se jí přehoupla přes spodní víčko a rozhodným krokem vyrazila. Fotografii si strčila do kapsy, ale nevědomky ji stále pevně svírala.
Došla až k místní malé kavárničce, kam skoro nikdo nechodil. Pro ni představovala perfektní místo. Lokál byl temný, a i když se tu nesmělo kouřit, všudypřítomný opar zajišťovaly vonné svíčky hořící na každém stole. U toho nejzadnějšího seděl její další klient. Poznala ho podle žluté růže, poznávací znamení, které bylo napsáno v inzerátu. Jak se blížila ke stolu, na tváři se jí rozlil úsměv. S tímhle to bude jednoduché, pomyslela si. Jakmile se usadila, přitočila se k nim mladá číšnice.
„Dáte si něco?“
„Dám si čaj, černý bez cukru, žádný med ani citron.“
Číšnice, trochu vyjevená, odcupitala a Alena se opřela o židli. Její společník si promnul ruce a pak nervózně začal:
„Totiž…no…mluvili jsme spolu přes telefon, takže…zkrátka a dobře, ty peníze vrátím, až se dostanu ven ze všech dluhů a tak, jen teď potřebuji takový záchranné lano.“
„A já vám ho moc ráda hodím, pokud ovšem budete souhlasit s mými podmínkami.“
„Které jste mi ještě nesdělila.“
„Některé věci nerada řeším po telefonu. Je to neosobní a v tomto případě i neetické.“
„“Ano dobrá, ale…“
„Nepřerušujte mě. Ty peníze vám dám. Ne půjčím, ale dám. Nejsem hypotéka, nebudu po vás chtít žádné splátky. Vlastně už vás nebudu chtít nikdy vidět. Já dělám obchody. Něco za něco. Já tvořím nabídku, vy poptávku. Otázka je, co mi můžete nabídnout vy.“
Na chvíli se odmlčela a napila se čaje, než pokračovala.
„Nebudete o tom s nikým mluvit, pokud mě někdy potkáte, nedáte nijak najevo, že mě znáte. A, to nejdůležitější, samozřejmě vyplníte a podepíšete tenhle papír.
S těmi slovy vytáhla z tašky papír velikosti A5, na kterém byla jejím úhledným písmem napsána jedna jediná věta. Její klient vzal papír do roztřesených rukou a začal číst.
„Tak počkat! To je nějaký vtip? Někde je tu skrytá kamera, nebo…“
Ztište se, pro boha, žádný vtip to není. Věřte mi, mám mnohem lepší smysl pro humor. Řekněme jen, že mám tuhle zvláštní sběratelskou vášeň. Nebojte, ocitnete se ve velmi dobré společnosti. Ozzy Osbourne, Jan Werich, Shakespeare…“
„Děláte si ze mě legraci?“
„Už jsem vám jednou řekla, že ne. Možná nemám jejich podpis, ale věřte mi, o tom to není.“
„Pěkně divná vášeň.“
„ Každý máme svého kostlivce ve skříni.“
„Narážíte tím snad na něco?“
„Ne, pouze si Vám dovoluji připomenout, že jste to byl vy, kdo se mi ozval. Pokud nemáte zájem, nebudu tu s Vámi marnit čas.“
„Tak dobrá.“
„Na ten prázdný řádek dole prosím vaše celé jméno a podpis tam dolů.“
Zatímco pan Král vyplňoval tu maličkou, ale pro ni tak důležitou smlouvu, vytáhla Alena igelitovou tašku a položila ji před něj na stůl. Dopila čaj, naklonila se přes stůl a pomocí dvou prstů mu vytrhla svou smlouvu z rukou a rychle si ji přečetla.
„Já, Karel Král, prohlašuji, že má duše odteď patří Aleně Vránové a dávám jí plnou moc dělat si s ní, co chce.“
Zvedla se ze židle a usmála se.
„V té tašce máte malý dáreček. Je to dobré na stres.“ řekla ještě a pak vyšla ven z kavárny a zamířila domů. Musela do své sbírky zařadit další exemplář.
I přesto, že celý den pracovala a byla unavená jako pes, nemohla usnout. Ležela a převalovala se stále dokola a dokola, až to nakonec vzdala, vstala a vytáhla z kabátu starou fotku.

Před třemi lety
„Ájo?“ vypadlo z něj překvapeně, když otevřel dveře. Rvalo jí srdce, když jí takhle říkal. Ničilo jí to, protože věděla, že místo vedle něj, její místo, měla jiná. Ale už se s tím netrápila tak, jako dřív. Měla na to čím dál tím méně času. Ale už se rozhodla. Musela mu to říct. Musela mu říct o všem, co dělala, protože jedině s ním to mohlo být úplné. A přitom doufala, že už zapomněl.
Pozval ji dál.
Jeho byt znala nazpaměť, a tak jí nedělalo problém najít obývací pokoj, zatímco on dělala v kuchyni čaj. Posadila se na pohovku a čekala. Měla přesně připravená slova, věděla, co chce říct, ale nějak se jí nedostávalo hlasu. Věděla, že už se na ní nikdy nebude dívat stejně, ale to byla cena, kterou byla ochotna zaplatit. Potřebovala ho.
Od konce střední se už tolik nevídali. On odešel na vysokou a ona se vytratila z města. Všem namluvila, že jde studovat na školu pro asistenty handicapovaných lidí. Většina jejich známých se nepídila po detailech, takže nikdy nevyšlo na povrch, kde v průběhu těch dvou let vlastně byla. Přitom to byla celkem průhledná lež. Nic takového jako škola pro asistenty handicapovaných lidí, totiž neexistovalo. S Tomem se rozloučila se slovy, že potřebuje klid, ale ani jemu neřekla pravdu. Tenkrát ještě nemohla. Vrátila se, ale už nikdy si nebyli tak blízcí jako dřív.
Postavil před ní její šálek a usadil se do křesla naproti. Po chvíli ticha, kdy oba dva soustředěně míchali své nápoje, se Alena nakonec odhodlala a začala.
Řekla mu všechno, o svých schopnostech získat něčí duši, jak je objevila a jak se učila je ovládat ty dva roky, co byla pryč. O tom, že pokud se jí někdo upíše, dokáže pak jeho duši ovládat a tím i toho dotyčného. A o tom, jak toho chce využít. Jak chce zbohatnout. Ale potřebuje peníze. Něco na začátek. Aby měla, co lidem půjčovat. A když se pak vrátí, protože ona sama jim do hlavy nasadí myšlenku, že bez duše sice bohatnout, ale jinak se jejich život hroutí, bude po nich chtít dvakrát víc. Některé z těch duší si asi ponechá. Ty správné duše. S těly na správných místech.
Řekl jí, že je blázen, šílenec a pár dalších věcí. Začal vyšilovat. Nechtěl ji poslouchat. Prosila ho, ale on jí, už klidný, řekl, ať jde domů a vyspí se. Vystrčila ji, uplakanou a hysterickou, přede dveře a pevně ji obejmul.
„Zítra si o tom promluvíme.“ řekl. Pamatovala si jeho slova přesně. A pak ji tam nechal.
Ani nevěděla, jak se dostala domů. Seděla ve své pracovně a v ruce držela strašně starý papír. Tak malý a přitom jí dával takovou moc. Zvedla se a došla k velkému zrcadlu. Mělo krásný černý rám, který zdobily zvláštní ornamenty. Stálo tam spíše jenom pro dekoraci, ale teď věděla, že přišel jeho čas. Neměla na výběr. Tom jí nevěřil. Poslední hodinu sledovala jeho myšlenky. To, co chtěl udělat, by ji zničilo. Zabilo by jí to. Bez svých schopností, bez možnosti je využívat by byla ztracená.
Jistě, mohla ho donutit, aby jí uvěřil. Měla jeho duši a tím pádem vlastnila i jeho. Jenže kdysi sama sobě slíbila, že na jeho duši nikdy nesáhne. Když někoho ovlivňovala, jeho duše se pokřivila. Už nikdy nebyl stejný. Ona duše viděla. Znala je. Nedokázala by si odpustit, že tu jeho nějak znetvořila. Jenže teď si o ní myslel, že je šílená.
A ona nemohla dopustit, aby jí někdo překazil její plány. Měla moc. A chtěla si ji užívat.
Vlastně to tak bude nejlepší, pomyslela si. Takhle už bude jenom můj.
Přitiskla papír, na kterém byla sepsána její vůbec první smlouva, na zrcadlo a začala odříkávat nápis na jeho rámu. Byl to zapomenutý jazyk, kterému se naučila na svých cestách. Tohle zrcadlo si také přivezla z nich. Nemyslela si, že ho někdy použije. Ale spletla se.
„Uon enzevuyd zvanates vohejod ena brotet vemlah cenij zby nivt svolar kohev sodlahen ijaby olaj psisu dot uotsej zej oletum mavadu zardo emeza nap misorpis udotu tureb.“
Podlaha se začala otřásat a zrcadlo se zakalilo. Najednou se jeho povrch zvlnil a smlouva se v něm ztratila. Ve stejnou chvíli padl Tom ve svém bytě mrtvý k zemi. Příčina smrti nikdy nebyla zjištěna.

Přítomnost
Zastavila tok vzpomínek dřív, než se na povrch stačila vynořit nějaká jiná. Nechtěla plakat. Vlastně to už ani neuměla. Takové výkyvy nálad měla často. Při všem, co dělala nebo divu. Ale, bohudík, znala způsob, jak je zastavit.
Přešla do pracovny a postavila se naproti velkému zrcadlu. Strhla z něj černou látku, která jej pokrývala a usmála se na svůj odraz. Už žádné pitomé sentimentální vzpomínky. Nikdy jsem na tom nebyla líp, než teď, pomyslela si a jedním rychlým pohybem ruky ze sebe stáhla saténovou košilku.
Prohlédla si své dokonalé křivky a po chvíli se znovu usmála. Tentokrát se ale nesmála na sebe. Smála se na postavu, která stále za ní. Alespoň v odrazu v zrcadle tam byla.
Duše, která jako jediná v téhle místnosti, nebyla v její sbírce, ale měla své vlastní místo v jejím srdci. Duše, která jí dokázala vyléčit. Mělo na to celou dlouhou noc.
„Přinesl jste žlutou růži, pane?“

1 komentář:

  1. Zajímavý a originální příběh, velmi dobře napsáno. Byla to velmi příjemná chvíle strávená čtení této povídky.

    OdpovědětVymazat