22. září 2012

Dopis vraha


 Spláskáno včera za necelou hodinu a dneska ráno upraveno. Není to asi úplně dokonalé v jazykovém směru, ale co jsem chtěla říct, to tam je. A to je pro mě asi důležitější.

Vražda je obecně ten největší a nejhroznější zločin. Neexistuje nic vzácnějšího, co by člověk mohl vzít druhému člověku, než život. Takže, co vlastně nutí člověka k tomu, aby zabíjel? Pokládal si někdo vůbec tuhle otázku?  Zajímal se někdo opravdu o to, proč lidé vraždí? A existuje něco, co by je opravňovalo?
Jsem vrah. Zabil jsem jednoho starého muže, dvě postarší ženy a nemluvně. Je to jako odškrtávat si nákup. Zabil, zabil, zabil. Ale věřte mi, že tohle nemá být zpověď. Nehodlám se za nic omlouvat, ani ničeho litovat, nebo prosit o odpuštění.
Lidé vnímají vrahy jen dvěma způsoby. Buď jsou to podle nich psychicky narušení jedinci, kteří vlastně nevědí, co dělají a jsou hodni jak trestu, tak i lítosti, nebo jako chladnokrevná nelítostná monstra, která vraždí ryze pro své potěšení a která nejsou hodna ničeho jiného, než nekonečné nenávisti a úplného zatracení. Upřímně si myslím, že lítost si zaslouží i drhá skupina, protože ta „nelítostná monstra“ obětují svůj život pro to jediné, co je těší. Není i to hodno trochu té lítosti. Jasně, jsou to vrazi. Ale když odstraníme tenhle, je těžké říct detail, ale jiné slovo mě nenapadá, tak první skupina lidí netratí vůbec nic. Ta druhá všechno. Tak co je horší.
Osobně jsem si celkem jist, že nepatřím ani do jedné skupiny. Můžu říct, že zcela určitě nejsem psychicky a mentálně narušený jedinec, který neví, co dělá, a mám i dostatek „nenarušených“ přátel na to, abych své tvrzení mohl dokázat. Jsem tedy chladnokrevná bestie, která bere vraždění jako potěšení. S čistým svědomím můžu říct, že ne. Na vraždě pro mě není absolutně nic vzrušujícího, ani nic, co b mě těšilo. Pravda, ctím se spokojen s dobře vykonanou prací, ale takový pocit mám, i když dokončím obchodní jednání, samozřejmě v můj prospěch. S obchodem je možná víc papírování, ale s vraždou je zase víc nepořádku. Krev se dostane i tam, kde byste ji nejméně čekali.
Tak třeba moje první oběť. Starý pán, jehož jméno mi nikdy nebylo odkryto. Měl vlastně docela smůlu. Kdyby na jeho místě stál kdokoliv jiný, byl by teď mrtvý ten dotyčný. Počkal jsem na něj u popelnic a omráčil ho železnou trubkou. Pak dostal svou kulku do hlavy. Já vím, možná trochu klišé, ale každý někdy začíná. S dalšími vraždami to bylo lepší, věřte mi.
Dvě postarší ženy dostali své kulky do hlavy v sauně. Řeknu vám, tomu, kdo je našel, nezávidím. Dvě padesátnice, nahé a v objetí, jako by je to snad mohlo zachránit, s vyděšeným výrazem ve tváři.
Nejvíce jsem ale pyšný na svou poslední oběť. Malé miminko jménem Charlie. Jméno vím jen náhodou, měl ho vyšité na dečce. Podle barvy bych to odhadl na kluka. Trochu vám nastíním situaci. Charlieho máma má okno v kuchyni tak dokonale nastavené, že vidí všechno, co se na verandě děje. Proto tam taky nechává malého Charlieho spát každé ráno, možná pro svůj klid, možná pro jeho zdravé plíce. Každopádně, jelikož mají dům zastrčený ž na konci ulice, mlékař k nim dojde pěšky, protože by tam s autem neotočil. Byla sice docela fuška předehnat mlíkařovo auto, ale povedlo se mi to. Ve vypůjčeném mlékařském převleku (řekl jsem, že ho chci na maškarní a paní na recepci u mlékařské firmy byla velice laskavá a, přiznávám, také měla slabost pro čokoládu, čehož jsem nestoudně využil) a se svým vlastním mlékem, které mi to ráno přivezli, jsem si to štrádoval ulicí, jako bych to dělal každý den. Došel jsem až k jejich domu. Malý Charlie ležel v kočárku a spal. Ve chvíli, kdy jsem pokládal mléko na rohožku, jsem mu druhou rukou otevřel pusinku a dovnitř dal duhovou kuličku. Podržel jsem mu nosík, abych měl jistotu, že ji vdechne a pak jsem s malým zamáváním odešel, jako to dělal jejich mlékař pokaždé. Jestli si dobře vzpomínám, nebylo to ani řešené jako vražda. Bod pro mě.
Jak jsem ale řekl, nepřišel jsem sem, abych se vyzpovídal. Myslím, že jediný důvod, proč tohle píšu je, že chci říct lidem, že ne každý vrah musí být psychopat. Já neměl důvod, ale ani mě to netěšilo. Prostě jsem vraždil. Nic víc v tom není, věřte mi. Napoleon řekl, že chtít znamená moci.  Já si myslím, že chtít znamená mít důvod něco udělat. Můžete vždycky, ale většinou něco uděláte, ž když máte důvod, proč to udělat. Ať už se jedná o vraždu, nebo o koupi auta.
Odvolávám se na svatého otce, když říkám, že pokud podle křesťanů jdeme do nebe, co je tedy vražda, než boří milost. Vrah nebere, vrah i dává. Otázkou stále zůstává, zda existuje něco, co vraha opravňuje? Nebo zda člověk může vraždit bezdůvodně? Protože, přiznává, nejsme vrah, i když jsem v životě pár mouchám ublížil.
Přesto ale, co nám dává tu moc soudit. Kdo jsme, že říkáme co je ten nejhorší zločin?
Třeba jsou vrazi opravdu jen poslové boží? A to jsem ateista, dámy a pánové. Oni to vidí jinak než my. Ale jak můžeme určovat, že jejich pohled na svět je špatný. Jak můžeme říct, že my jsme ti, podle kterých se bude žít. Kdo rozhoduje o tom, kdo bude rozhodovat. Není tohle ještě větší zločin, než vražda. Není to stejně jako vražda braní života. Nebo spíše, braní možností.
Není to, že nemáme žádnou možnost, nakonec mnohem horší, než nemít život?

Žádné komentáře:

Okomentovat