11. října 2012

Co je po jméně?

Co růží zvou i zváno jinak vonělo by stejně (W. Shakespeare).

Není to vlastnost pomíjivá, typická jen pro některé lidi nebo pro etapy lidského života. Není to vlastnost, která se vehementně protlačuje dopředu, která je vidět a které si ostatní všímají. Vlastně je po celý nás život skrytá, projevuje se jen velmi málo. Jen velmi nejasně. Neukazuje se ve své syrové a poznatelné formě, prakticky neexistuje způsob, jak ji vypátrat. A přesto tady je. Ta lidská vlastnost, která se skrývá pod povrchem, maskuje se a obchází hlavní jeviště, i když nás ovlivňuje a vůbec ukazuje to, jací jsme, náš charakter, mnohem více, než ty vlastnosti, které stojí v popředí. Víte, o čem mluvím? Nebo Vám ta mrcha stále uniká z dosahu, stále mimo vaše zorné pole?
„Maminko, a jak se váš chlapeček bude jmenovat?"
Nevím, kde se v lidech vzala ta touha všechno pojmenovávat. Tvořit slova, která mají zdánlivě nějaký význam, ale ve skutečnosti se pod nimi nic neskrývá. A-B-C-Č-D-Ď-E-F-G-H-CH-I-J-K-L-M-N-O-P-Q-R-Ř-S-Š-T-Ť-U-V-W-X-Y-Z-Ž. Když ty písmena vidím takhle, nezdají se být tak důležitá. Nezdají se být schopna vdechnout věcem význam, duši, řád… Ale i přes tento pocit, i přes to, že tahle skutečnost leží před našima očima a my ji vidíme, i přesto jsme schopni uvěřit. Když někdo šikovně poskládá písmenka a vytvoří tak jméno, které předloží světu se vší tu parádou, pak začneme ta písmenka vnímat jako něco důležitého. Jako něco, co má smysl. A co dokáže smysl vytvořit. Neuvědomíme si, že se jen přehodilo pořadí. Že je to pořád jen sled čárek, tahy tužkou, hlásky, které se vytvoří v našich hlasivkách. Bereme ta jména jako něco víc.
Slova nám pomáhají vyjádřit naše city. Ale jména, jména dělají něco zdánlivě mnohem důležitějšího. Přibližují nám význam neznámého a dosud neobjeveného, dávají zdánlivě amorfním věcem podobu a tvar. Jména jsou sprostředkovatelé služeb, jsou to překladatelé knihy, jsou mosty mezi dvěma tak vzdálenými břehy, že už se navzájem nedokáží pochopit.
Jenže jméno, jakoukoliv má podle nás moc, je stejně slabé a má spoustu chyb. Je totiž jen na člověku, jak ho bude schopen pojmout, jak se k němu bude chovat, co v něm bude vyvolávat. Zdali v něm něco vůbec vyvolá. Je jen na člověku, co si pod tím a jiným jménem představí a jména nemají nejmenší šance to ovlivnit. Protože nakonec jsou samy o sobě jen dalším výmyslem člověka. Nic víc.
Jméno je jen něco, co člověk stvořil, aby mohl na druhou stranu, musel si postavit most. Co na tom, že nevěděl, zda na druhé straně vůbec nějaká pevnina je. Co na tom, že nevěděl, kam ten most staví, co na tom, že byl tak chatrný, že ten most často jen lehký vánek shodil do propasti.
Jak je vůbec možné pojmenovat se jmény, které jsme samy stvořili něco, co je mimo dosah naší moc. Něco, co jsme nestvořily, co je součástí světa na stejném stupni jako my. Něco, co bylo, je a bude nehledě na člověka a jeho existenci.
I člověk, jako nejdokonalejší výtvor přírody, jak sám sebe chápe a skromně nazývá, si dává jméno. Ale k čemu to. K čemu jméno? Pomáhá nám snad uvědomit si, kdo jsme? Ne. Všechno je jen o zvyku věci pojmenovávat. Kdo by byl člověk beze jména? Byl by snad nikým? 
Nebo prostě jen jménům přikládáme moc velký význam?

Žádné komentáře:

Okomentovat