31. října 2012

Dopis narkomanky

Není to nic víc a nic míň než jen sled myšlenek a pocitů. Nápis je zavádějící a tak mám potřebu ho vysvětlit. Nejde tady ani tak o drogy a závislost na nich, jako o pocity a důvody. Nebo spíš jeden důvod.
Vídala jsem ho a říkala, že je jen můj. Až pozdě jsem pochopila, který z nás opravdu patřil tomu druhému. Volala jsem na něj a prosila, ať počká, ať má ohledu ke mně a mému tělu. Jenže on neměl ani ohledy, ani soucit. Byla jsem jen vzduch?
Ne byla jsem něco víc. Vzduchu se nedá způsobit bolest. Nejprve mě musel povýšit, aby mi mohl opravdu ublížit. Bláhová, že jsem si myslela, z jak velké lásky mě tahá z toho bahna. Dělala to jen proto, aby mě do něj nechal znovu spadnout.
Podruhé to bolí víc. Nezáleží na tom, z jaké výšky padáte, a i když je to poprvé nečekané a zezačátku nesnesitelné, podruhé už víte, do čeho jdete a to je mnohem horší. A navíc, když jste přesvědčeni, že do toho bahna už znovu nespadnete, bolí to ještě víc. Když se s něčím rozloučíte navždy a někdo vás donutí se s tím znovu setkat, je to ten největší trest. Trest, který je nám určen, aniž bychom věděli, za co jsme trestáni. Trest bez důvodu je trestem nejhorším. Nikdy ho totiž nemůžete úplně zpracovat a přijmout, vyrovnat se s ním. Zůstává ve vás navždy. Potom máte jen neustálou potřebu se trestat, nic víc.
Nevím, jestli jste pochopili, že tohle je dopis narkomanky.
Zkusím to vysvětlit. První věty, ty vyjadřují dva vztahy. Můj a mé drogy a potom můj se mnou samou. Sama jsem se vytáhla z bahna, ale ne proto, abych se očistila. Nikdo, kdo v tom bahně jednou byl, se z něj nikdy nevyhrabe napořád.
Když vás vytahují poprvé, celý svět se točí jen kolem vás. To je to, co potřebujete, když jste na drogách. To je to, co vám chybí. Potřebujete mít pocit, že jste to vy, kdo je středem vesmíru. Středobodem všeho. Pokud se k vám tak chovají ostatní, je to v pořádku. V tu chvíli drogu nepotřebujete.
Jenže pak najednou usoudí, že jste zdraví a že už nepotřebujete ničí péči. Počítají s tím, že se zapojíte do normálního lidského života a nebude nic víc, ne jen jedna z milionů teček. Přestane všechna ta pozornost. Zase jste nic. Jste ale nic, které ještě není úplně na konci. Jste nic, ale ještě pořád jste někdo. A to v sobě nedokážete unést.
Takže spadnete. Zakopnete, skočíte. A jste tam znovu. Na dně. V bahně. A najednou to bolí. Bolí to tak moc, že zapomenete na to, že jste sem chtěli skočit vy sami, že to byl vás účel. Pokusíte se vyhrabat ven. A víte co, podaří se vám to. Jenže pak zjistíte, že se chcete trestat. Že ve společnosti na vás nic nečeká a že jediné, co je po vás jisté, že jo, že si zasloužíte trest. Nic pro vás není logičtější, než znova spadnout.
Vít, že tam dolů patříte. Vít, že tam je vaše místo a že je to tak správné. Víte, že tam vás nikdo neodsuzuje, protože děláte, co je třeba. Odpykáváte si svůj trest. Trest, který vám nikdo neuložil, trest, který nemá opodstatnění. Ale na tom už vám nezáleží.
Nesnažte se mi pomoct. Ted už ne. Protože to mě bolí nejvíc. Neustálé vytahování z bahna, když stejně víte, že se tam vrátíte, protože tam patříte. Vždycky se vrátíte.

Nejhorší věc na bolesti je to, když vám ji stále někdo připomíná. Obzvlášť ve chvíli, kdy už jste se s ní naučili žít.

Žádné komentáře:

Okomentovat