6. října 2012

Poznenáhlu...

Totiž, abyste rozuměli, překvapení mají být přece hezká a rozhodně nás nemají rozhodit tak, že zapomeneme i kolik je pět a pět. Ale bohužel, pár překvapení, kterých se mi poslední dobou naskytlo mělo naprosto opačný účinek, a tak, místo aby mě potěšila, tak mi tak akorát přidělala starosti. 
Protože jsem je nečekala. Řekla bych, že nikdo z nás je nečekal. Protože nikoho z nás prakticky nenapadlo, že by se zrovna tohle mohlo stát. Čekali jsme něco jiného. Čekali jsme to někde jinde, někdy jindy, za jiné situace. Ale jsme opravdu tak nepoučitelní. Kolikrát už jsme byli poučeni, že naše odhady nejsou ve většině případů správné. A kolikrát se ještě musíme zmýlit, než to začneme akceptovat. Než se naučíme přijmout to, že nedokážeme odhadnout situaci a ovládnout průběh života. Nebo ho alespoň nějak pochopit.

Pravda pro nás zůstává stejně neodhalitelná a neznámá jako lež. 
Život je najednou stejně vzdálený a nepochopitelný jako smrt.
A naše minulost zahalená a ztracená zdá se, stejně jako naše budoucnost.
Cesty, kterými jsme prošli a zanechali v nich stopy jsou najednou zase nevyšlapané.
Myšlenky, které nás napadaly se objevují a mi je nepoznáváme.
Věci, které se zdály tak známé najednou dostávají naprosto odlišný charakter.
Všechno, co jsme znali a čím jsme si byli jisti se změní jen v další neznámou v rovnici.

To jediné, co nám zbývá je nejistota. Jedině tou si můžeme být naprosto jisti a slepě v ni věřit. Nejistota a změny, ty dvě věci nás nikdy neopustí. Drží nás v tom, že se věci budou měnit, ať už to chceme nebo ne. Podívali jste se dnes do schránky? Máte dopis. To vám píše vaše nejistota. Říká, aby jste si nikdy nebyli ničím jistí. Jen vás upozorňuje, že tu stále je. Jen tak, pro jistotu. Aby jste nezapomněli.

Žádné komentáře:

Okomentovat