10. listopadu 2012

Rozhodnutí

Vždycky mě fascinovala úloha milenky a tak mi se mi v mysli objevila představa vypravečky tohohle příběhu. Mladá dívka, která objevuje, co to opravdu znamená láska a jak může být někdy krutá a šílená.


Nebudu se obhajovat a říkat, že jsem ho nikdy nechtěla svést. Bože, byl charismatický a něčím mě přitahoval a přiznávám, že ani fakt, že má rodinu, mě nezastavil. Navíc když to vypadalo, že i on je svým manželským životem unaven. Byl vtipný, milý a opravdu to mezi námi jiskřilo. První tři měsíce našeho vztahu nešlo o nic jiného, než o nezávazný sex. Vyhovovali jsme si navzájem jak po fyzické tak po psychické stránce, ale žádné city v tom nebyly.
Pamatuju si na jednu z našich prvních nocí mimo město. Leželi jsme a mlčeli, ale to ticho nebylo nepříjemné. Občas jsme zaslechli auto projíždějící kolem našeho hotelu. Ležel v jedné menší vesnici asi čtyřicet pět kilometrů od našeho bydliště a v žádném případě nehrozilo, že by nás tu někdo nachytal. Hotelové postele byly měkké, i když poněkud menší, než na jaké jsem byla zvyklá a vybavení pokojů bylo příliš strohé na to, aby se v něm člověk cítil útulně, ale vařili tu nad očekávání dobře a pokoj byl vždy k dispozici. Po všech stránkách to byl až překvapivě ideální hotel k udržování milenky, mohly by si to klidně dát jako reklamní logo.
Jak jsem říkala, leželi jsme a mlčeli, když mu najednou začal zvonit mobil. Volala mu jeho manželka. Natáhl se pro něj a bez toho, že by se třeba obtěžoval vstát a zavřít se do koupelny, jako jakési ospravedlnění, se opřel o zeď a zvedl telefon. Už z toho prostého ignorování morálních základů jsem měla poznat, že to manželství skrývá spoustu hnusných tajemství. Zatímco s ní telefonoval, stačil si mě přitáhnout na klín a ve chvíli, kdy jí do telefonu říkal „miluju tě“, už přejížděl svou rukou po mém nahém těle.
Nevyprávím tenhle příběh proto, že bych se chtěla ospravedlňovat, ale proto, abych ukázala, jak moc nemorální byl jeho vztah k manželce. Tenkrát jsem to ještě nebyla schopná vnímat, ale teď vidím, jak moc bylo jejich manželství zvrácené. Nešlo o to, že byl své manželce nevěrný. Šlo o to, že jí byl nevěrný tak strašně neetickým, nemorálním a ponižujícím způsobem, až se sama nevěra zdála být polehčující okolností.
Náš vztah pokračoval, jenže já si uvědomila, že k němu začínám něco cítit. Najednou mi začaly vadit telefonáty jeho manželky, dusila jsem v sobě vztek, když ho jeho děti přišly navštívit do kanceláře. Začala jsem poslouchat, co říká, hledala jsem jediný náznak toho, že to cítí stejně. Jenže když byl se mnou, jeho tvář zůstávala stále chladná, bez citu, bez jediné známky emocí. Dodnes nevím, jestli mě měl rád, nebo ne. Nevím, co cítil ke své ženě nebo ke svým dětem, a nejsem si dokonce jistá ani tím, co cítil sám k sobě. S příchodem citů jsem ale pochopila jednu věc. Všechno komplikují.
Žárlila jsem, on to věděl a věděl taky, jak toho využít, když jsme byli spolu. Volala své manželce třeba i třikrát za večer a ptal se, jak se mají děti. Přiváděl mě tím k šílenství, protože jsem cítila, že vždycky budu až ta druhá. Dokud to bylo jenom o sexu, byla jsem na jiné koleji a právoplatně držela první příčku, ale díky citům jsem se dostala na kolej, kde první místo držela jeho manželka. Byl to předem prohraný boj, snažit se zvítězit i na její dráze. Takže jsem to ukončila. Odešla jsem se stříbrnou medailí a touhou po pomstě. Chtěla jsem mu ublížit, zničit to jediné, na čem mu, jak se zdálo, záleželo. Jeho rodinu. Pečlivě jsem shromáždila všechny e-maily, zprávy, výpisy hovorů a účtenky z hotelů a restaurací, zkrátka všechny věci, které dokazovaly náš vztah, a vydala se k němu domů.
Hodlala jsem jeho manželce říct pravdu a ublížit mu tak stejně, jako on ublížil mně. Práh jejich dveří jsem ale nikdy nepřekročila.
Bydlel na okraji města ve velkém domě s velkou zahradou. Koupili ho před šesti lety, když se narodil jeho druhý syn Tomáš a byt v paneláku se tak stal příliš malým domovem. Auto jsem zaparkovala o dvě ulice dál a pěšky se vydala k jeho domu. Desku s papíry jsem si tiskla k hrudi, jako by byla malé dítě, které chci ochránit. Byla jsem si vědoma toho, že potom už nebude žádná šance na obnovení našeho vztahu, ale chtěla jsem ho vidět zlomeného. Tak jako jsem byla já.
Jeho dům se mi nikdy nelíbil a teď se mi hnusil ještě víc. Velké hnědé dveře a s nimi naprosto neladící modrá omítka ve mně vyvolávaly chuť zvracet. Tohle byl jeho domov, místo, ke kterému ho poutal tak silný provaz, že jsem ho ani já nedokázala přetnout.
od domu mě dělilo už jen pár kroků, když jsem zaslechla jeho hlas. Ale byl jiný, než jaký jsem znala. Tenhle hlas byl hrubý, nemilosrdný a … a šílený. Snažila jsem se zjistit, odkud přichází, až jsem uviděla otevřené balkonové dveře. Přikrčila jsem se za auto, které stálo před jeho domem, ale jiného pohybu jsem nebyla schopná. Ten hlas m ochromil. Byl tak … jiný.
Najednou jsem uviděla, že stojí na balkóně a naproti němu jeho žena. Díky pouličnímu osvětlení jsem měla možnost sledovat celou tu scénu i s detaily, ale raději bych ji byla neviděla vůbec. V tu chvíli jsem si přála, abych se tam nikdy nevydala.
Ani dnes nedokážu říct, jak strašná slova vycházela z jeho úst. Bylo to také poprvé, co jsem viděla jeho ženu, a i když jsme ji vždycky chtěla vidět poníženou, tenhle pohled mi vyrazil dech. Klečela před ním a prosila ho, plakala a v očích měla takové zoufalství, takové ponížení, ale zároveň i částečné smíření s tím vším, že mě to rozplakalo a kdykoliv o tom přemýšlím, vždy mám v očích slzy. A v hlavě mi stále zní jeho hlas. Nedá se to ani popsat. To, ani ten pocit, když se z někoho vám tak známého přímo před vašima očima stane někdo úplně jiný. Když vidíte jeho stránku, která do té chvíli zůstala skryta. Stránku tak temnou, že se sama sobě hnusí, stránku tak temnou, že by ji ani samo peklo, kdyby existovalo, nepřijalo.
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou držel svou ženu pod krkem a nakláněl ji přes zábradlí, až se její hlava dotýkala vrcholku jedné z jejich tújí. A v jejich očích se na maličkou chvilku mihlo jakési přání, aby ji shodil. Chtěla jsem pryč, ale nemohla jsem. Jeho hlas mě připoutal na místě a já poslouchala, jak říká slova, která podrývají samotnou podstatu lidství. A vzpomněla si, jak moc jsem chtěla být na místě té, které ta slova patřila.
Najednou se výraz jeho tváře úplně změnil. Viděla jsem v jeho očích ponížení a tichou prosbu o pomoc. Vytáhl svou ženu a odstrčil ji na druhý konec balkonu. Sám se jen sesunul podél zábradlí a sklonil hlavu do dlaní. A jeho žena, ta, které ještě před chvílí vyhrožoval, že jí zabije, se k němu doplazila po čtyřech a kašlajíc ho pevně stiskla do náruče. A kolíbala ho sem a tam, jako matka kolíbá své dítě, zatímco on jí brečel v náručí.
Ten obraz byl tak šílený, že ho mám před očima dodnes.
Až tam jsem pochopila, čím jsem pro něj ve skutečnosti byla. Chtěl ublížit své ženě, protože i přes to všechno, co jí udělal, ho ona stále milovala a jeho ta skutečnost mučila. Chtěl, aby ho opustila, aby mu ublížila. Nepochopil, v čem opravdu láska tkví. Já jsem to pochopila ten večer. Láska nekončí ani nezačíná, nevybírá si, prostě je. Láska znamená být tomu druhému naprosto oddán a nikdy ho neopustit. I přese všechno, co vám udělal.

3 komentáře:

  1. OK
    Přesto, že jsem se malinko zděsila délky, tak ze začátku se to četlo velice hezky. V posledních odstavcích jsem už nečetla tak plynule, protože některé souvětí si musel můj mozek musel sem tam doplnit nějaké to slovo nebo správně doplnit mužský/ženský rod.
    Ač je námět skvělý, tak by nebylo špatné víc rozepsat, co jsi viděla a co říkal.
    Každopádně pokračuj v psaní.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, nechceš si navzájem podle projektu kritika ohodnotit naše díla ? Moje dílo najdeš zde : http://fanfiction.blog.cz/1306/netvor-a-ja Díky

    OdpovědětVymazat
  3. Dobře, no musím uznat, že jsem to měla přečtené asi za 10 minut. Bylo to ... Jak to jednoduše popsat? Dech beroucí? Ano. Z počátku jsem si říkala, že to bude opět obyčejný román o ponížené manželce a milence, která začala hrát už i na city. Opravdu to tak nějakou chvíli vypadalo, protože přiznejme si, že ten nápad by nebyl téměř vůbec originální. Setkáváme se s ním skoro stále v televizi ... Ale když jsem se začetla, pochopila jsem skutečné pojednávání povídky. Druhou polovinu jsem zhltala tak rychle, že jsem tomu ani sama nevěřila. Opravdu působivý román!

    Jinak se chci zeptat, nevadí, že to hodnocení nebudu psát na kritiku? Že by to zůstalo pouze na našich blogách?

    OdpovědětVymazat