15. prosince 2012

Doufám, že nevyhynou


 Do červené knihy stále přibývají nové a nové druhy. Jeden je ale opomíjen, vynecháván po celá desetiletí a přitom nám doslova mizí před očima. Možná je to proto, že nejsou na první pohled vidět. Nepoznáme, zda jsou to oni jen tak, bez hlubšího zájmu o jejich nitro. Jen cítíme, že tak úplně nezapadají. Podvědomě se jim straníme. Když se ale podíváme pořádně, vidíme jejich stín, který vrhají proti logice ke slunci. Vidíme jejich oči, které se sklopí, kdykoliv se ostatní podívají vzhůru. „Dělají to snad naschvál?“ říkáme si. Ano, spousta lidí se je snaží napodobit, ale nikdy ne úplně. Nikde na sto procent. Protože kdo bych chtěl být dobrovolněntakhle vyloučen ze společnosti. Ne, oni se nesnaží vybočit. Jsou prostě jen jiní. Jsou to cizinci.

Otázkou ale není, proč jsou tací, jací jsou. Proč spěchají, když ostatní stojí a proč se zastaví, když se rozběhne dav? Na to existuje jen jediná odpověď. Jsou prostě sami sebou. Nepřetvařují se a na nic si nehrají. Neexistuje jiný důvod a ani bychom ho neměli hledat. Otázkou je ale, proč jsou vyřazováni? Proč není lidská společnost schopna akceptovat cizotu, vtáhnout ji do sebe, nasát její vůni a rozšířit své řady, aniž by zapudila originalitu. Proč jsme stále plni předsudků?
Bojíme se. Všechno, co neznáme a co nám připadá jiné, je pro nás zároveň strašidelné. Když jsme vyrůstali, vtloukali nám do hlavy, že Praha se píše s velkým „pé“ a ne jinak. To jiné je špatné. Za to jiné budeme potrestáni.  Člověk by řekl, že čím starší budeme, tím prozářenější bude náš zrak.  Ve skutečnosti je to právě naopak. Když rosteme, nutí nás život zapadat do vyjetých kolejí a nesnažit se postavit nové, protože s tím je příliš práce.  Názor společnosti se stává důležitější než náš vlastní a směr, kterým jde dav, je najednou i naším směrem. Zapadáme do ústraní a věříme, že je to tak správně. Protože to nás přeci naučili. Dav se zvětšuje.
Takže, co se asi tak může stát, když se takový cizinec před ten dav postaví. Nikdo nezastaví, nikdo nezakřičí „Pozor!“. Cizinec je převálcován většinou a zadupán do země. Žádní aktivisté nestávkují s cedulemi „Přestaňte ničit ty, co se liší.“. Není zákona, který by je chránil. Jejich jediná naděje je stáhnout se do ústraní, zatnout zuby a skrýt svou odlišnost do nejzazšího koutku své duše. Zařadit se do davu. A i když nikdy nebudou úplnou součástí společnosti, i když se vždycky budou něčím lišit, svou jedinečnost ztratí navždy.
Čím užší a propojenější je naše společnost, tím rychleji vymírají. Nepochopeni a předem zatraceni, odkázáni zemřít dříve, než vůbec začnou žít. A nikdo se za ně nepostaví. Nikdo nevyjde dobrovolně z davu, aby se postavil za něco, co je odsouzeno k zániku. Díky lidské slabosti se stáváme tím, čím jsme vždy pohrdali. Stádem bečících ovcí.
A oni?
Doufám, že někoho konečně napadne se začít je chránit. Cizince mezi námi, ty, co to nejvíce potřebují. Ty, kteří jsou díky své jedinečnosti tak zranitelní.
Pravdou ale je, že Giordano Bruno byl sice upálen za to, čím se lišil, lidé ale nakonec objevili, že měl pravdu.
Třeba dav není tak slepý, jak se zdá. Třeba jenom potřebuje čas.

Žádné komentáře:

Okomentovat