21. prosince 2012

Předstírání

Mám strach ze tmy, z neznáma a ze ztráty, ze smrti, z pádu a z podlehnutí pokušení, ale nic mě neděsí víc, než předstírání. Ten hlásek, nejprve tenký, skoro neslyšitelný, takže ho ani nevnímáme, postupně zarůstá do naší mysli, stává se naší součástí. 
Jak dlouho to může člověk vydržet, než se předstíraná věc stane skutečností? A dokážeme vlastně vůbec něco předstírat?  Není to jen obranný mechanismus naší mysli, jen abychom si zvykli, jen abychom uvěřili…

Je to jako obraz v zrcadle. Díváte se, hledáte rozdíly, ale časem už ani nevíte, kde že jste vlastně vy a kde že je odraz. Co je skutečnost a co je jen takřka stejná kopie našeho života? Kdo je navždy uvězněn na druhé straně a kdo se může zvednout a odejít? Kdo může být vysvobozen?
Nenáviděla jsem ty časy temnoty, ale víc nenávidím dnešek, možná už plný světla, ale pokřivený a nepravdivý. Dnešek nápadně podobný tomu normálnímu, který sedí na druhé straně. Sedí a hledá rozdíly. Dají se najít. Jsou sice jen nepatrné, ale jsou. Hlavní rozdíl je ale v tom, že můj dnešek, ten v zrcadle, je jen klam. Plochý odraz světla, který ale nikdy nemůže být opravdový. Vždycky tu bude temnota, budou tu stopy, které zanechala a které se nedají jen tak smést pod koberec. Vždycky tu bude ten fakt, že je to jen odraz v zrcadle. Nic a víc a nic míň. Prozatím. Časem ale ...
Největší strach mám ale z toho, že za pár let už nebudu vědět, jestli je to odraz nebo skutečnost. Že neustálým předstírám toho, že to světlo, co je tady, není jen klam a přetvářka, dosáhnu nakonec ve své mysli skutečného odpuštění. Že už to nebude jen na oko, ale že skutečně zapomenu. Na temnotu. Na všechno. Má přetvářka se stane mou pravou tváří a předstíraná věc se stane realitou. Realitou možná plnou světla, ale nepravou, znásilněnou a převlečenou. Pokroucenou a navždy zatracenou.
A nejvíc se bojím toho, že až se tak stane, tak to nebudu moct vzít zpátky. Protože už to nebude o mém předstírání. Bude to o mém životě. Už to nebude jen role v dramatu. Divadelní prkna se změní v ta skutečná, v prkna mého života. Nestane se to přes noc, ale postupně budu méně a méně předstírat a více více žít. Tak, jak jsem se zařekla, že nikdy nebudu.
Když se předstírání změní v realitu, ztrácíme kousek sebe. Protože jakkoliv se to může zdát reálné, vždycky to bude jen odraz v zrcadle. Skutečnost téměř stejná, ale zároveň na míle vzdálená.

Žádné komentáře:

Okomentovat