30. prosince 2012

Utopení pod vodou

Celkem dávno psaná povídka, kterou jsem teď náhodou objevila v šuplíku. Po několika úpravách tak může konečně spatřit světlo světa...tedy blogu.


Utopení. Utopení pod vodou. Duše těch, kteří zmizeli ve vodách a zanechali tam své tělo i svou mysl a zatímco jejich tělesná schránka se pomalu rozkládá, jejich duše žije dál, živena nenávistí a strachem. Navěky uvězněni v místě, kde zemřeli. Navěky uvězněni ve vodě, která byla jejich největším nepřítelem a noční můrou v jednom. Navěky utopeni pod vodou, kráčejí v temných stínech po mořském dně a nemohou nalézt klid. A já je vidím, cítím jejich přítomnost, slyším jejich hlasy, jak si šeptají.
Vždycky jsem milovala vodu, její přítomnost mě uklidňovala a vzrušovala. Ten pocit, když jsem vklouzla do jemných vln a nechala se unášet proudem a chladná voda mi omývala moje tělo… bylo to nenahraditelné. Ani ve snu by mě nenapadlo bát se vody, bát se, že mě vlny pohltí a už nikdy nevrátí zpět mi, přišlo absurdní. Vždyť přeci je voda tak klidná. Tak mírumilovná. Tak nevinná.
Oni mi ale šeptali něco jiného. Nenávidí vodu. Nenávidí mě, protože jsem se jí nebála tak jako oni. Ale zároveň touží, abych zůstala s nimi, i když mi to nikdy neřekli, slyšela jsem je, jak si o tom šeptají. A já s nimi byla ráda, ve vodě, plavala jsem vedle nich, vznášela jsem se v modré chladné mořské vodě a poslouchala jejich nářky. Nikdy mě nenapadlo, že by mohli být špatní. Že bych se jich měla bát. Když jsem je pod vodou objevila poprvé, byla jsem ještě malá. Důvěřivá a hlavně naivní. A oni byly tak milí, i když trochu zvláštní. Bytosti pod vodou, říkali si Utopení. A teď o tolik let později jsem na ně zapomněla. A oni se mi připomněli.
--------------------------------------------------------------------------
Voda je zlá. Voda je lstivá. Voda musí být zničena. Ona, je voda. Ona je s vodou spjata. Ona musí být zničena. Zabijeme Ji a pak bude zničena i voda. Pomstíme se za svou smrt. A ona už přichází. Dlouho jsme ji neviděli. Dříve jsme ji mněli rádi, o ano, ale ona bránila vodu, ona bránila zlou. A proto musí být zničena.
--------------------------------------------------------------------------
Vidím je. Slyším je. Cítím je. Jejich přítomnost, jak se kolem mě pomalu plíží, neviditelní pro ty, kteří o nich nevědí. Matně se mi vybavují moje dětská léta, která jsem strávila pod vodou, kde jsem plavala kolem těch rozverných stínů. Jak jsem mohla zapomenout?
Je půlnoc. Měsíc vytváří na vodní hladině krásné, stříbřité otisky. Ráda plavu v noci. Hladina a temná obloha se spojí a vytváří krásnou harmonii přírody, připadám si, jako bych létala, vznáším se ve vodě a mávám rukama jako nějaký pták. Je to krásné. Moc krásné na to, aby to byla pravda, říkám si někdy. Ale tohle není sen, vím to.
Voda je poddajná. Voda je čistá. Voda je hodná. Voda mi dodává svobodu. Voda je můj život. Já jsem vodou a voda je mnou. Když plavu, cítím její přítomnost. Když plavu, cítím jakési spojení. Když plavu, už to nejsem jen já jako člověk, ale jsem součástí vody.
Zpočátku se ke mně bojí přiblížit. Stojí opodál a pozorují mě, šeptají si a dívají se na mě těma prázdnýma očima, pozorují mě a jako lev pozoruje gazelu. Cítím jejich touhu přiblížit se, ale zatím nemají dost odvahy. Vždy, když k nim plavu, vzdálí se a zůstanou po nich jen bublinky vznášející se vzhůru. Dochází mi vzduch. Plavu se nadechnout a pak zase vklouzává pod vodu. Vidím je, jsou blíž, ale stále ne dost blízko. Cítím, že jejich myšlenky se měnily, už nejsou tak přívětivé a klidné a také už nejsou ustrašené. Ne, jejich myšlenky jsou temné jako voda, ve které plavu. Jsou temné jako oni sami, jsou plné nenávisti. Nenávisti ke mně. Nenávisti k vodě. Něco mě ale nutí, stále je pokoušet, stále se k nim přibližovat, stále je sledovat.
A oni to vědí, vědí, že se jich nebojím. Jejich nenávist je ovládá, zatímco moje mysl je čistá. Ale už se blíží, už se odhodlali. Pomalu, krůček po krůčku. Dochází mi vzduch. Musím se nadechnout. Rychle vyplavu na hladinu a zase se ponořím. Jsou blízko, vidím detaily jejich tváří, vidím záhyby jejich kůže, jak se vlní ve vodě, když se ke mně blíží. Jejich tváře jsou krásné a strašidelné zároveň. Oči jsou prázdné a raději se do nich nedívám.
Najednou cítím, jak mě někdo chytá za nohu. Pak za ruku. A za druhou nohu, teď už se mě jejich studené slizké ruce dotýkají úplně všude. Drží mě a nepouští. Snažím se vytrhnout, ale už je pozdě. Cítím tlak na plicích. Chci se nadechnout, ale nemůžu se dostat nad hladinu. Vzduch je tak blízko a přitom tak vzdálený.
Jejich tváře už nejsou tak krásné. Už nejsou vystrašené. Je v nich jen zloba a nenávist. Strach je pryč, nyní ho vystřídal chtíč, touha po pomstě. Chtějí mě a já jsem je jim nabídla na zlatém podnose. Toužím po vzduchu. Je to šílenství. Voda, jež mi vždy byla tou největší přítelkyní, tou nejbližší, mě teď zahubí, její činy, protože já za ně musím pykat, i když nevím proč. I když jsem nic neudělala.
--------------------------------------------------------------------------
Už je naše, držíme ji v pasti, ještě se zmítá, ale již brzy přestane. Již brzy přestane vzdorovat. A pak, pak její tělo klesne na dno a její tvář, tak krásná a čistá bude zdobit naše síně. Bude naší ozdobou, bude naší atrakcí, bude naší otrokyní a královnou. My ji pohlídáme, my ji ochráníme a my ji budeme poslouchat a vládnout jí zároveň.
--------------------------------------------------------------------------

Je to stále horší a horší. Potřebuju se nadechnout. Cítím, jak mě opouští síly. Už se neškubu tak silně, pomalu to vzdávám. Nechci, ale už nemám sílu. Poslední pokus se vytrhnout. Poslední pokus se zachránit. Teď vím, že to byla chyba. Teď vím, že riskovat se nevyplácí. Jsem o tolik moudřejší než předtím, ale tady v hlubinách je mé prozření zbytečné. Už je moc pozdě. Past sklapla, dílo je dokonáno.
 Blíží se konec a je děsivý. Umírat pomalu je hrozné. Umírat rychle nelze, vždy to trvá dlouho. Přijde mi to jako dny, jako roky. Ztrácím se a nechávám Je, aby mne odvedli na dno. Konec je sotva pár kroků ode mne. Blíží se pomalu a já chci, aby už byl tady. Chci, aby to skončilo.
Nyní už chápu jejich nenávist, už chápu jejich zlobu. Cítím to samé, cítím nenávist a strach, cítím se jako oni. Utopená. Je jich tu spoustu. Tady na konci cesty, na konci všechno, na mořském dně. Všichni jsou stejní, utopení tak jako já. Vítají mne a zároveň vím, že mne nenávidí. Litují mne, nenávidí sebe. Jsou zmatení a znova vystrašení. I já jsem zmatená a vystrašená. Utopená pod vodou, mezi takovými jako já a přitom na věky sama. Už nikdy se nepodívám nad hladinu. Už nikdy nepocítím na kůži paprsky slunce. Nic, jen pár kuželů světla, které dosáhnou až pod hladinu, jen ty mi budou připomínat, jaké to byla tam nahoře.

Žádné komentáře:

Okomentovat