2. ledna 2013

Pohádkový svět

Všimli jste si někdy, že v pohádkách je to většinou matka, která je zlá. Nebo spíš, že to nikdy není otec. Tatíček většinou ovdoví a najde si další ženu, macechu, která je ztělesněním všeho zla a na konci je po zásluze potrestána. 
Přitom, v době, kdy pohádky vznikaly, byly ženy určitě mnohem méně emancipované a více zůstávaly doma u ploten. Z toho vychází, že měly mnohem - nechci říkat lepší - mnohem užší vztah k dětem. Neříkám, že by otcové své ratolesti neměli rádi, jen že s nimi netrávili tolik času. Navíc, většina malých dětí má k mamince přeci jen... blíže... než k otci. V pohádkách to ale buď bývá nerozhodně, nebo je všechno dobro vyobrazeno v otci a zlo v matce.
Nevím, ale mě to trochu nejde na rozum. Byl to snad pokus mužů obrátit děti na svou stranu? (Protože fakt je, že většinu pohádek prostě napsali muži.) Nebo proto, že žena, zlá žena, má v sobě cosi magického a nadpřirozeného. Žena je totiž, buransky řečeno, mnohem hustější pohádkový záporák než chlap.
Zdůrazňuji ale to pohádkový. Protože na Garryho Oldmana v Leonovi nebo v Páté Elementu nemá nikdo.

Čím více jsem starší, tím víc si uvědomuju, že pohádky mají svůj vlastní svět. Je to zvláštní svět. A čím jste větší, tím vás ten svět více a více udivuje a irituje. Kladné postavy jsou protivnější a protivnější. Už vůbec nejsou reálné. Je to proto, že v opravdovém světě prostě není člověk, který je bez chyby, který v sobě nemá ani trochu zla. Jako malí jsme to ještě dokázali ignorovat. Dokázali jsme snít o tom, že pohádka může být skutečná.
Škoda, že teď už to neumíme.
Co je ale k podivu ještě víc, je skutečnost, že záporné postavy jsou najednou lepší a lepší. Neztrácejí nic na své uvěřitelnosti. Někdy jsou to dokonce oni, kterým fandíme. Nebo je nám jich alespoň líto. Protože oni by opravdu mohli existovat. Možná, že v nich vidíme někoho z našeho okolí, nebo dokonce sami sebe.
Je to škoda, že tohle nedokážeme i s těmi kladnými. Je škoda, že se nevidíme i v nich.

Žádné komentáře:

Okomentovat