24. ledna 2013

Příběh lásky z biografů

Aneb dnes si dáme trochu romantiky. Ale nečekejte žádná klišé... i když se jich možná dočkáte. Nejde totiž o příběh dvou mladých lidí, kteří se do sebe zamilují. Je to příběh o tom, že láska je někdy špatně vykládána a že ne každá definice se vztahuje na celek.


Každý správný milostný příběh začíná popisem toho, co je to vlastně láska. Poté následuje několik dobře mířených vět, které vás chytnou u srdce a naladí tak na tu správnou vlnu, takže je vám úplně jedno, kolik nejasností vlastně příběh obsahuje. A nevnímáte ani fakt, že pravda, která se vám předkládá, je jen fikce, která by ve skutečném světě existovat nemohla. Ale nikomu to nevadí. Na konci toho všeho nám ten příběh dává naději, že se něco takového opravdu může stát. Že láska, tak, jak je vykládána v příbězích, může skutečně existovat.
Láska je pocit nejistoty, je to galantnosti a ctnost, za kterou má být člověk vděčný, je to ale také prokletí, které nenávidíme. Láska dává, aby mohla brát. Láska existuje, aby mohla být zničena.  Je nepodmínečná a krásná a děsivá a neuvěřitelná.  Je jako pavučina -  utkaná z vlákna silnějšího než většina ostatních - přesto ale zničitelná pouhým závanem větru. Neviditelná a všudypřítomná. Okouzlující a smrtelná. Vládkyně v okovech, otrok svých vlastních otroků. Loutkař, který se nechá ovládat svými loutkami. Tak neuvěřitelná, že si nikdy nemůžeme být jisti, zda není jen výplodem fantazie. Když zmizí, zůstane jen bolest, v upomínku, že tu skutečně byla.
Nikdy jsem nevěřil na lásku ani na osud. Pak jsem ale potkal ji a všechno se změnilo.
Bylo to v listopadu 2006. Byl to jeden z nejkrásnějších podzimů, na které si pamatuji. A nejen kvůli ní. Nepršelo, nesněžilo, listí na stromech zářilo všemi barvami, slunce ještě pořád trochu hřálo. Celý svět vás vybízel k úsměvu. Procházel jsem se městem, protože v obchodě, kam jsem měl namířeno, měli ještě polední pauzu a mě se nechtělo kvůli pár minutám vracet domů. A pak jsem ji uviděl, jen na malý okamžik, jen na několik vteřin. A tělem mi najednou projelo nespočet elektrických nábojů, tak zvláštní pocit. Jako bychom se znali věčně. Ačkoliv jsem její obličej zahlédl jen na okamžik, dokázal bych detailně popsat každý rys její tváře, každou nepatrnou maličkost, která může většině lidem unikat celý život, každou pihu na jejím nose, každou řasu, která lemovala její oči, zelené a hravé. Vzdálen od ní několik metrů, přesto jsem cítil vůni jejich vlasů, které se jako plameny ohně tetelily ve větru. Ačkoliv byla oblečená do černého kabátku a džínů, na krku uvázanou krémovou šálu, na rukou bílé rukavice, i přesto jsem viděl její dokonalé tělo, svlékala se mi přímo před očima, viděl jsem každý záhyb její kůže, lesknoucí se jako tělo porcelánové panenky. Dokonalé křivky boků, plná ňadra, sametová záda… Ten nepatrný okamžik, když jsem ji uviděl, byl silnější než všechno v mém životě.  Nic se mu nemohlo rovnat. Najednou se všechno ostatní zdálo vybledlé, rozmazané, nic už nemělo přesný tvar, jen ona. V porovnání s ní nebylo nic tak zářivé a jasné jako dřív. Zastínila všechno, co bylo dosud v mém životě důležité. Nyní už to byla jen ona.
Následoval jsem ji do postranních uliček, zapomenuv na vše ostatní. Procházela se zřejmě jen tak bez rozmyslu, bez cíle, bloumala světem, sama, zamlklá. Nevím, zda o mně věděla. Nepřiblížil jsem se k ní blíže, než na několik metrů. Nenašel jsem v sobě odvahu. Nevěděl jsem, co říct. Byla mi tak známá, ale přesto vzdálená. Nedosažitelná. Příliš daleko, než abych ji mohl třeba jen oslovit. Mohl jsem ji pouze pozorovat.
Bloumali jsme městem, společně a přitom každý sám. Cítil jsem její přítomnost, skoro jako bych se mohl dotknout její ruky, jako bych ji viděl, jak jde vedle mě. Tak tenká hranice mezi skutečností a představami. Nebyla tam vedle mě, nebyla tam se mnou, ačkoliv já jsem tam byl s ní. Nebyla moje, nepatřila mi a nemohl jsem ji nijak zastavit, když najednou zrychlila tempo a ztratila se mi. Znenadání, jako když kouzelník udělá ten zvláštní pohyb rukou a holubice zmizí. Jenže moje holubice se nedala přikouzlit zpět. Byla pryč.
Odešel jsem domů. Nemělo cenu si něco nalhávat. Ten krásný pocit blaženosti, ten pocit, že nejsem sám, najednou byla smyslem mého života, i přesto, že už v něm nadále nezůstala. Odešla a pocit osamělosti byl zase zpátky. Opět sám. Vím, že byla opravdová, vím, že tam někde skutečně existuje, jenže už mimo můj svět. Není má. Nikdy nebyla. Už nikdy víc jsem ji neviděl, a přesto byla celý můj život. Neměli jsme téměř žádnou společnou chvíli, a přesto jsou ty nejkrásnější vzpomínky ty, ve kterých je ona. Ačkoliv jsem s ní nikdy nepromluvil, stále v noci slýchám její sametový hlas. Uklidňující, uspávající. Pomáhá mi překonat ty největší potíže, je se mnou, když ji potřebuji. Ale přesto jsem sám.
Někdy chodím těmi uličkami, kde jsem ji tenkrát viděl. Stále doufám, že ji někdy uvidím. Pak si ale uvědomím, že i kdybych ji znovu potkal, nic by se nezměnilo. Šel bych za ní, dokud by se mi neztratila z očí a pak bych byl zase sám. Nepromluvil bych s ní, nijak bych se nesnažil.
Přesto ale, to, co máme, je láska. Cítím to, cítím, že mezi námi je, ačkoliv ona o tom možná neví. Někdo by možná mohl říct, že je to jenom výplod mé fantazie, že láska nemůže existovat mezi dvěma lidmi, kteří se ani neznají. Podle mě je láska daná a neexistuje jen za určitých podmínek. Buď prost je, nebo není. Nic jako slova, nebo setkání, tak primitivní, tak nedůležité věci, to nemůže její existenci podmiňovat. Od chvíle kdy jsme se narodili, mezi námi byla láska. Nezáleželo na tom, kde žijeme, jakým jazykem mluvíme. Byla tam. Cítil jsem to pouto a bylo by tam, i kdybychom se nikdy nepotkali. I kdyby ten obchod, do kterého jsem šel, otevřeli o pár minut dříve a já ji nikdy neuviděl. Takových pout, jako je mezi námi dvěma, jsou na světě miliony, miliardy. A když se člověk pořádně zaposlouchá, může slyšet jemné šumění neviditelných všudypřítomných vlákének, jak se ohýbají ve větru, jak mezi těmi dvěma proudí jistá energie. Pouto, které se nedá přetrhat. Pouto, které…
Najednou slyším, jak někdo klepe na dveře. Položím pero. Nechce se mi vstát, nechce se mi dělat nic, ale přesto ta jediná část mého mozku, která ještě smýšlí trochu racionálně, donutí moje nohy zvednout se a udělat těch pár kroků ke dveřím. Ruka se zvedá a mačká kliku. Dveře se otevírají. A za nimi stojí ona.
Co bych měl udělat, co bych měl říct? Chtěl bych ji obejmout, zlíbat jí tvář, sundat jí všechno oblečení a objevit to, co už dávno znám. Chtěl bych jí říct tisíc slov, ale ani jedno z nich není dostatečně vhodné. Napadá mě tisíce věcí a vlastně taky vůbec nic. A tak se na ní jen dívám, vpíjím se do těch zelených očí, do těch dveří, které mi zůstanou navždy zavřené, ale přesto může klíčovou dírkou vidět, co se za nimi skrývá. A je to krásné. Až příliš krásné. Příliš krásné na to, aby to byla pravda.
Protože…
Ale přesto vidím její oči, její úsměv…
Protože…
Stále vidím, jak se na mě dívá…
Protože…
Jde ke mně, ale čím blíže je, tím více se mi vzdaluje…
Protože…
…krásné zelené oči, nic jiného už nevidím…
Protože…
…vidím ji a pak se vytratí docela.
Protože je to až příliš nereálné. Zamilované příběhy vás naučí věřit, snít, ale ty sny se nikdy nestanou skutečností. Ve skutečnosti jsou nemožné, ve skutečnosti jsou nereálné, ve skutečnosti jsou to jen příběhy z biografů.
Už nikdy jsem ji neviděl a asi ani nikdy neuvidím. Vlastně ji s naprostou jistotou už nikdy neuvidím. Ale přesto vím, že to pout mezi námi existuje. Musí tu být! Musí tu být nějaká láska!
Protože jinak jsem jen velký hlupák.
Jen hlupák, protože miluji sen a vzpomínku. Hlupák zamilovaný do ideje lásky. Hlupák zamilovaný do příběhu z biografu. Do lásky, která není.

Žádné komentáře:

Okomentovat