17. března 2013

Přátelé

Znávala jsem jednu dívku, který neměla žádné přátele a přesto byla šťastná. Ta dívka už je pryč, už si našla lidi, kterým důvěřuje, ale nebylo to lehké. Není lehké učit se novým kouskům, když jste si jisti tomu, že to prostě nejde. Že je příliš pozdě na to, aby se něco změnilo.
Pročítala si staré deníky. Je zvláštní, na kolik svých snů už zapomněla. Na kolik věcí si zvykla a už je nepovažuji za nesensitelné. Kolik se toho změnilo. A nejdivnější  na tom je, že si toho nevšimla. Opravdu se člověk mění, aniž by to zaznamenal? Vzdává se svých snů, vzdává se naděje na něco lepšího. Bývaly doby, kdy ta dívka chtěla být jiná. Bývaly doby, kdy by se neohlížela na ostatní, kdy by hledala věci navždy ztracené, kdy by se nevzdávala tak snadno. Bývaly doby, kdy by ještě bojovala. Teď zvažuje každý krok, opatrně, protože stojí na zamzlém jezeře a začíná jaro. Oteplujeme se a už není bezpečno. Jenže, nebyla to ona, kdo to jaro přivolal? Kdo roztrhal mraky a nechal Slunce zářit?
Dřív by se s hutí vrhla do ledové vody, jen tak, bez rozmýšlení. Teď jen stojí na břehu a pozoruje. Dřív se nebála a mluvila. Teď zvažuje každé slovo.
Protože věřila a ztratila. Stalo se to, čeho se bála. Stálo se to, před čím se dříve tak úpěnlivě chránila, i když bylo osamění vysoká cena. Teď ztratila jedno a začíná ztrácet i druhé. 
Jenže, dívka chce mluvit. A začíná se znova učit všemu, na co už si myslela, že zapomněla. A potřebuje přátele, protože bez nich to nezvládne. Potřebuje vědět, že je tu někdo, kdo ji bude poslouhat. Jinak oněmí navždy...

1 komentář:

  1. zajímavá úvaha a nádherný dvojportrét :-)

    OdpovědětVymazat