17. července 2013

A jak se bude jmenovat?

Dnes jsem napsala, nebo spíše dopsala, novou povídku. Je ještě beze jména, jako čerstvě narozené miminko, musím ji ještě omýt a obléct a učesat jí vlásky. Ale je na světě. A byl to docela hladký porod. Bez komplikací. I když se táhl už dva měsíce. S původní ideou, kterou jsem měla v prstech, když jsem ji začala psát, nemá tahle povídka mnoho společného, ale nakonec, není to jedno, jestli je to holka, nebo kluk? Každá matka miluje své dítě, ať je jakékoliv. A bude ho navždycky chránit. A nekonečně milovat.
Ano, stále mluvím pouze o mých literárních dětech. I když se těším, až budu jednou chovat v náručí svůj malý uzlíček štěstí, na to mám ještě dost času.
Pravdou ale je, že s povídkami je to stejné jako s dětmi. Nejdřív si všimnete, že tam jsou, to když se vám začne trochu zakulacovat břicho. Pak přijde prví kopnutí a vy píšete jak zjednaní. A pak při úderu posledního písmene posledního slova poslední věty je hotovo a vy vidíte to překrásné narozené děťátko, které má ještě hodně co růst. Ale v tu chvíli jste prostě jen pyšní. Unavení, ale pyšní. A Pak začne práce. Vychováváte a ukazujete mu cestu, snažíte se vylepšit jeho přednosti a naopak úplně vymazat jeho špatné stránky. Ne vždycky se vám to povede, ale taťula „delete“ je většinou šikovným pomocníkem. A pak, když už je dostatečně velký a připravený, pustíte ho do světa a doufáte v to nejlepší. A někdy se vám toho nejlepší skutečně dostane a někdy ne. A samozřejmě že si ze všech těch rad berete ponaučení, abyste příště odvedli lepší práce. Ale na konci dne, když své malé opět uvidíte, ve skutečnosti vám na těch řečech zas tak moc nezáleží. Protože vy jste na svého malého pyšná, i když je třeba ve všech závodech poslední. Nakonec na tom zas tak nezáleží.
Ale někdy, když se na to děťátko podíváte, uvidíte, že může ještě růst. Že ve skutečnosti byl stvořen pro plavbu kolem světa, i když původně jste ho chtěli poslat jen na menší okružní cestu po jezeře. A tak se rozhodnete věnovat mu čas. A lásku. „Krev, pot a slzy“ jak by řekli popoví zpěváci z osmdesátých (sedmdesátých, devadesátých…kdo ví?). A možná zjistíte, že to byla chyba a na půli cesty klesnete vyčerpáním, oba dva. Anebo taky ne. To nikdo neví.
Když jsem si poprvé všimla, že mi zakulacuje břicho, myslela jsem taky jen na jezero. Ale on to možná bude oceán. Takže nevím, jestli se s vámi o ni podělím. Možná jo, protože je připravená na malou projížďku a klidně ji můžu teď hned vypustit. Možná, že jí vypustím, ale pak na ní ještě budu pracovat. Budu přidávat vrstvy a ona pak spatří světlo světa větší a zářivější a všichni uvidí, jak moc vyrostla.
Anebo se obě utopíme.
V tom případě chci, aby naše orgány šly na charitu.
A teď se jdu najít, protože jsem si právě přečetla, co jsem to napsala a myslím, že se mi z toho hladu v hlavě něco přetočilo. Znáte to, o kolečko navíc, písek se přesypal a je to…

Žádné komentáře:

Okomentovat