27. července 2013

Bez smyslu...

Poslouchám "To nejlepší z Beatles...", čtu Bouři mečů a dokonce si i opakuju francouzštinu (nebo se o to alespoň pokouším), suším kytky na herbář, peču a vařím a vybírám med a otrhávám maliny a stejně mám pořád pocit, že nic nedělám.
Chybí mi škola. Chybí mi kamarádi a to, že jsem se každý den naučila něco nového. To, že jsem přišla domů a byla utahaná a vyčerpaná, ale zároveň jsem se taky cítila naplněná. Věděla jsem, že to nebyl promarněný den.  Chybí mi, jak jsem po půlnocích na pokraji zhroucení dopisovala úvody k ŘEFu a to, jak jsem jedla nad polorozpadlým sešitem biologie, protože jindy jsem prostě neměla čas. Ale to mě bavilo.
Baví mě učit se novým věcem a baví mě rozšiřovat si obzory. Trávit den něčím smysluplným a ne jenom jedením zmrzliny a koukáním do prázdna v naději, že tam na mě vyskočí něco, NĚCO... něco.
Chybí mi ten neustálý stres, protože i když jsem byla vynervovaná až běda, měla jsem k tou důvod. Teď už ho nemám a to nervuje snad ještě víc. Ne, spíš mě to děsí. 
Děsí mě, že až se život přehoupne z té "studující" části do té "pracující", najednou nebude dávat takový smysl. Protože to jediné, co mě zatím naplňuje, je učení se něčeho nového. Nedokážu si představit, že to prostě jednoho přestane, že mi někdo za záda postaví zeď s nápisem, že teď už si musím přestat hrát s číslicemi a začít opravdu něco dělat. Že se musím přestat učit latinské názvy a začít do těch částí těla opravdu řezat. A není žádná zkouška. Tentokrát je to na ostro.
Všichni pořád jenom říkají, že v mladí se připravujeme na dospělost, že nyní sázíme a záleží jen na nás, kolik toho nakonec sklidíme.
Ale co když nechci přestat sázet. 
Sklizeň je totiž moc děsivá. Protože na jejím konci je jen prázdný záhon. Jen rozrytá hlína.
A nic víc.

Žádné komentáře:

Okomentovat