2. července 2013

Ona


A déšť padá dál...
A ruce zebou...
A nohy se třesou...
A není na světě o co by člověk stál,
když nemůže být sám sebou.

A říká se o ní spousta věcí...
že je zvláštní,
že je jiná,
že si mluví sama k sobě.
Některé jsou pravdivé, některé ne, však přeci
i ty lživé budou napsané na jejím hrobě.

A zatímco ostatní si žijí...
ona se dusí,
ona je sama,
ona má strach.
Protože ví, že i když rozdíl mezi lidmi existuje,
všichni nakonec ve stejné zemi shnijí.

A zvony smrti jí už bijí na poplach.
A ona to ví a je s tím smířená.
Ví, že svět se nezajímá.
Ví, že lidé jsou lhostejní.

Ale někdy přeci jen si někdo všimne...
A to pak vysvitne slunce.
A déšť je pryč.

Žádné komentáře:

Okomentovat