6. července 2013

Slova

Je toho tolik, co říct. Slova vyskakují, jedno po druhém, dost pomalu na to, aby jejich pohyb zachytila, ale příliš rychle na to, aby je mohla přečíst. Aby jim mohlo být porozuměno. Je jich tolik, že je ani nejde spočítat. A přitom by všechna chtěla být vyslyšena. Všechna by měly být vyslyšena. Ruce se klepou, protože tělo přetéká myšlenkami. Jsou všude. Od vrcholku hlavy až po konečky prstů. A křičí a přetahují se a je jich pořád víc. Ale není tu nikdo, kdo by je mohl předat světu. Protože se neustále překřikují. A tak není rozumět ani jedné z nich.
Protože někdy se prostě chce jen křičet. Nic konkrétního. Jen křičet. A pak brečet. A nakonec jen šeptat. Věty beze smyslu, slova, které neexistují. Nic znamenající nesmysly. Protože je to o tolik jednodušší. Ale dostat to všechno ze sebe ven. A začít znovu. Prázdná a s čistým štítem. S neposkvrněnou duší. Protože všichni ví, že napodruhé by si vedli o tolik lépe.

Protože někdy je toho prostě moc. Jsou dny, kdy lidé mluví, ale vy je neslyšíte. Nedokážete porozumět tomu, co říkají.  Jsou noci, kdy se budíte ze snů, které nedávají smysl. Jsou chvíle, kdy zapomínáte, jak dýchat. Momenty, kdy se celá lidská existence jeví jako nesmysl, náhoda, kterou by Bůh, kdyby byl (pokud je), rád vzal zpátky. Chvíle, které se v tu chvíli jeví jako roky, kdy si uvědomíte, že jednou budete pryč a nezůstane po vás nic, jen zlatý nápis na náhrobním kameni. Jen kosti a prach. A pak si uvědomíte, že po sobě chcete něco zanechat. Že chcete udělat lidi šťastnější. Že chcete udělat svět lepší. Že chcete, aby se lidi kolem vás, ti, které milujete, zase usmívali. Že chcete, aby všichni žili v míru. A pak si uvědomíte, že to možná, v některých chvílích, děláte tak trochu ze sobeckých důvodů A že účel nesvětí prostředky. A že to, co si přejete, se nikdy nestane. A že sami děláte to, co na ostatních odsuzujete. A najednou je vám ze sebe samotných špatně. 

Najednou vidíte všechno to zlo, co je kolem vás a víte, že s tím nemůžete nic dělat. A zabíjí vás to. A vzdáváte se, protože jiné východisko už pro vás neexistuje. Protože všechno je příliš velký zmatek. Prostě jen chcete pryč. Odejít a už se nevrátit.

Pak ale stačí maličkost. Stačí, aby malá holčička řekla, že nejhezčí na jejím dni bylo to, že jste si s ní hrála. A najednou máte zase chuť udělat svět lepší.


Někdy není potřeba vlak k novému začátku. Někdy se stačí jen vypovídat.

Co záleží na tom, že to pro ostatní nedává smysl.

2 komentáře:

  1. Stávalo se, že jste někdy mimořádně unaveni. Unaveni ze svého okolí, z lidí, sousedů kouřících na dvoře, otravných malých psů, reklam na šampon a taky ze svých vlastních myšlenek, které vám jenom zmateně víří ve hlavě, bez toho, aby dávaly smysl. Nedalo by se říct, že jste vůbec někdy chtěli po sobě něco výjimečného zanechat, anebo že byste se nějak snažili zlepšit svět, ale stávalo se, že někdy jste si jednoduše až moc uvědomovali špatné stránky svého okolí a taky sebe samých. A jak jste si to tak uvědomovali a dívali se na to, odrazu vám v tom všem připadalo být až příliš veliký zmatek, vyčerpávalo vás nad tím uvažovat a někdy jste měli chuť jenom zalézt do postele, vypnout mozek a pořádně se vyspat.
    Jenomže to prostě nešlo, protože tehdy vám vždy připadalo, jako kdybyste před něčím utíkali. Tak jste se prostě zastavili a porozhlédli se a uvědomili si, že všechny ty chyby a špatné věci ke světu prostě patří. Neznamená to, že jsou správné a že je taky správné je nechat být tak, jak jsou, ale že si třeba uvědomit si to, že až tak moc nezáleží na tom, jak moc budete chtít a snažit se (když vůbec chcete a snažíte se) změnit svět k lepšímu, rozveselovat lidi nebo rozdávat chleba s máslem hladovějícím – nějaké ty chyby byli a jsou, a i když se nám podaří je napravit, neznamená to, že zmizí navždy. Buď se objeví znovu, nebo přijdou jiné. Ale když už snad jednou chcete udělat své okolí šťastnější, tak se vám to může vyplatit – možná dočasně, možná jenom na chviličku, ale může. A i když se snažíte o zlepšení z trochu sobeckých důvodů, to neznamená, že se máte sám sobě hnusit. Být trochu sobecký je v jisté míře přeci jenom přirozené, tak jako i mnohé jiné vlastnosti. Dokud tím někomu neublížíte anebo nedostanete svoji babičku do hrobu, můžete to ještě i využít v (dobrý) prospěch jiných.
    A jak si tak stojíte, díváte se a uvědomujete si, začnete uvažovat nad tím, jestli všechny ty chyby světa nepotřebují v první řadě pochopit, a až poté vylepšovat. Jestli se přeci jenom nepokusíte ty slova trochu zpomalit a pochopit je.
    A nejlepší na tom je to, že si tak trochu uvědomíte zbytečnost některých slov a myšlenek. Protože si můžete říkat a myslet mnohé hezké věci, nakonec to jaksi končí tím, že se snažíte žít svůj život a snažíte se ho žít prostě nejlíp, jak umíte.
    No, každopádně, to je to, co si myslím já. Píšeš celkem zajímavé články. Konkrétně tenhle mě přinutil nad tímhle přemýšlet asi týden.
    Díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc. Takhle dlouhý, nádherný a poučný komentář jsem ještě neměla. Ani si nedokážete představit, jak moc mě potěšil.

      Vymazat