21. července 2013

Útržky slov

Tohle je ta povídka, o které jsem psala v minulém článku. Nic víc asi netřeba říkat. Je to spíš takový sled myšlenek a názorů s příběhem na pozadí. Co si z toho máte odnést? Těžko říct.


Když jsem vešel, seděl už u stolu a před sebou měl šálek kávy. Vypadal jako správný  novinář, v ruce notýsek s tužkou a vedle nohy koženou brašnu. Na jednu stranu jsem byl rád, že se jejího příběhu ujme někdo, řekněme, vzdělaný, který ví, co dělá, jak alespoň novinář vypadal, na druhou stranu jsem věděl, že přesně takoví lidé ji uráželi, lidé bez fantazie, slepě ne však špatně vykonávající svou práci. Došel jsem ke stolu a potřásli jsme si rukou. Pak bylo chvíli ticho. Možná čekal, že začnu mluvit sám od sebe, nevím. Ale nechtěl jsem být jeden z těch, co vyklopí něčí životní příběh na potkání. V duchu jsem byl stále na pochybách, zda je to vůbec dobrý nápad. Věděl jsem, že nikdo nedokáže vytvořit památku, která by ji dokázala vystihnout, věděl jsem ale také, že nesmí být zapomenuta. Byl to konflikt, který neměl vítěze ani poražené.
Přišla servírka a já si bez zaváhání objednal. Čaj s mlékem, tak jak jsem to dělával posledních čtyřicet let. Až poté, co servírka odešla, se konečně odhodlal promluvit.
"Chci, abyste věděl, že je mi to moc líto." 
V duchu jsem se musel pousmát. Tu větu jsem slyšel v posledních pár týdnech tolikrát, že už pro mě naprosto ztratila význam. Navíc, nebyl důvod k lítosti. Věděl jsem, že pro ni to byla úleva… a pro mě vlastně také. Nahlas jsem ale místo toho jen poděkoval a čekal, co řekne dalšího, což ho evidentně trochu vyvedlo z míry. Rychle ale nabral potřebnou jistotu a mezi tím, co mi servírka přinesla čaj, si vyndal diktafon. Zapnutý ho položil na stůl.
"Nebude vám vadit…?“ zeptal se a já jen zavrtěl hlavou, usrkávaje z šálku.
"Víte, když mi řekli, že mám dělat tenhle článek, trochu jsem… řekněme, že jsem zpanikařil. Nemyslím si totiž, že by někdo byl schopen ji vyjádřit dostatečnou poklonu slovy, protože, no, slova byla její parketa."
Ta slova vystihovala mé myšlenky. Najednou jsem si uvědomil, jak nejistě vypadá. Položil jsem šálek na stůl a zamyšleně se na něj zadíval. Vypadal mladě, mohlo mu být tak dvacet osm, možná třicet. Když vyšla její první kniha, musel být ještě malé dítě. 
"Četl jste je? Její knihy?" zeptal jsem se ho.
Přikývnul.
„Ne všech sedm, to ne, ale „Bezrukého klavíristu“ a „Stanici 41“ a „Zapomnění“ a taky „Počátky“.
„Přečtěte si „Neznámé a nechtěné“.  Myslím, že to byla její nejmilejší knížka. Víte, ano, podle kritiků byla nejhorší, ale byla takový její miláček. Znáte to, každá matka chrání to dítě, které to nejvíce potřebujete. Dala do té knihy hodně svých emocí. Byla to možná vůbec první kniha, o které řekla, že ji bude ochraňovat do konce svého života.“
Chvíli jsme oba mlčeli.
Venku bylo sychravo, déšť bubnoval do oken a vítr ohýbal větve stromů, přesně takové počasí měla ráda. Říkávala, že jakékoliv počasí, které ji odtrhává od psacího stroje, ji nemůže dělat šťastnou. Že pokud za den nemůže napsat alespoň jedno slovo, tak nestojí za nic.

„Kdy poprvé chtěla začít psát? Kdy jí začalo být jasné, že to je zrovna to, co chce v životě dělat, být spisovatelkou?“ zeptal se mě, a tak jsem odvrátil zrak od okna.
Ponořil jsem se do vzpomínek.

Jarní větřík čechral její vlasy, zatímco seděla a urputně něco psala do svého deníku. Jednoho z mnoha. Seděl jsem vedle ní a pozoroval její zapálený výraz, v tu chvíli jako by pro ni neexistovalo nic jiného, než slova. Tisíce a miliardy písmenek, která se v její hlavě skládala do slov a vět, do příběhů a básní. V tu chvíli nebylo důležité nic. Čas jako by se zastavil. Byl to moment, kdy byla v jiném světě a já měl to privilegium být tam s ní, i když jen jako tichý návštěvník. Mohl jsem sledovat příběhy, které se rodily v její hlavě, postavy, které jí ožívaly pod rukama a myšlenky, které se díky jejím příběhům, šířily dál.
Ne, to nebyl ten moment. Tehdy už z ní byla spisovatelka, i když to ostatní, a možná ani ona sama, ještě nevěděli.
Musel jsem jít dál do minulosti.
Chvíle, kdy jsme si jako malé děti hrávali na princeznu a draka a ona pokaždé vymyslela jiný příběh, jinou princeznu a jiného draka, mohlo to být tenkrát? Ne, i tenkrát už jí byla.
Tak kdy tedy?
Vzpomněl jsem si na to, co mi říkávala na konci života, kdy už nemohla udržet pero.

„Spisovatelem se člověk nestává, ale rodí. Jediné čím se spisovatel může stát je publikující autor. Ale ne každý publikující autor je spisovatel a ne každému spisovateli se poštěstí být publikujícím autorem.“

Zopakoval jsem mu to. Chvíli se jen díval a pak si něco poznamenal na papír.
„Takže to brala jako poslání?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Bylo to prostě součástí jejího života, jí samé. Někdo se narodí s velkýma hnědýma očima, nebo… nebo třeba s kudrnatými vlasy a ona se narodila s tím, že je spisovatelka.“
 Zase si něco zapsal.
„Měla někdy období, kdy to nenáviděla… kdy…kdy prostě nechtěla psát?“

Rád bych odpověděl, že ne. Že jí její nikdy neutichající múza nikdy nedělal problémy, že ji vždycky milovala a nikdy si nepřála, aby odešla. Jenže to nebyla pravda. A nebyl jsem tu, abych vytvářel mýtus. Svět si zasloužil pravdu, i když nehezkou a plnou smutku. To byla její slova a byla pravdivá.

Bývaly to chvíle naprostého utrpení - pro ni, protože se cítila ponížená a život jí už přinášel jen bolest a pro mě, protože jsem jí nemohl nijak pomoci.
Postupně, jednu po druhé, trhala stránky, které předtím popsala svým roztěkaným písmem, jen aby je poté slepovala roztřepanýma rukama dohromady. Házela skleněnými vázami, talíři, skleničkami, vším, co bylo po ruce, jedna po druhé se ty věci se tříštily o stěnu, až z nich byla jen hromada střepů ležících na podlaze u zdi. A pak plakala, za zamčenými dveřmi a někdy jen tak, uprostřed chodby, ale i když jsem ji držel v náručí, nemohl jsem k ní, ne doopravdy. A mohla plkat minuty, nebo taky hodiny. A pak se najednou zvedla a v očích měla bolest, porážku, ale také odhodlání. Odhodlání stát se silnější. A vždycky říkávala, že je to naposled. A věřila tomu. A já také. Oba jsme věřili, doufali, modlili se. Ale vždycky tu byly nové střepy, které jsem zametal, jakkoliv moc se snažila být silná. Věděla, a věděl jsem i já, že jednou přijde den, kdy to vzdá. Kdy už nebude schopná uvěřit, že svět bude zase lepší.

„Měla jich hodně, možná víc než těch plodných. Ale právě ty chvíle ji dělaly tak dobrou. Spisovatelé se rodí z bolesti. Alespoň většina. Proto píšou. Protože chtějí vytvořit svět, ve kterém by mohli být šťastní. Nezáleží na tom, jestli píšou smutné příběhy, šťastné nebo špatné konce, je to jejich svět. Jen jejich.“
Zaraženě se na mě podíval.
„Její slova. Ani já sám jim nerozumím, ne úplně. Život se spisovatelkou vás naučí chápat hodně věcí, ale nikdy tomu plně neporozumíte. To mohou jen oni.“
Chvíli jsme mlčeli. Pomalu jsem dopil čaj a poprvé za celou dobu promluvil, aniž by se mě na něco zeptal.

„Život s ní mě naučil jedné věci. Nikdy není pozdě na to začít věřit a jít za svým snem. Ona sama toho byla důkazem. Měla být jadernou fyzičkou, věděl jste to?“
Zavrtěl hlavou.
„Její rodiče to chtěli. A bůh ví, že by byla sakra dobrá, ale nebyl to její osud. Pro to se nenarodila. „Venku žije tolik lidí“ říkávala mi „lidí, kteří se rozhodli nenásledovat svoje sny, nežít takový život,  jaký by chtěli. A zeď se dusí. Dusí se svým vlastním žalem a vydechuje ze sebe jen zlo. Zlo a zášť a zahubuje tak i své okolí. Svět by byl o tolik hezčí, o tolik lepší, kdyby si lidé přestali dělat hlavu s ostatními a chovali se tak, jak jim radí srdce.“ Nikdy, ani když bylo nejhůř, nikdy nepřestala věřit v lidskou dobrotu. V to, že jednou bude svět lepší.“

Všiml jsem si, že při posledních dvou otázkách si nic nezapsal. Vlastně pero úplně odložil a naslouchal mi, v očích se mu zračil zájem ale také jistý druh zmatku. Jakoby zapomněl, proč tady vůbec je. Možná, že jsem to zapomněl i já sám.

Když mi poprvé zavolali, že jí chtějí na její počest vytisknout speciální dvoustránku s příběhem jejího života, článek, který jak slibovali, bude rozloučení, které si zaslouží, bez jediného slova jsem jim prásknul s telefonem. Nestál jsem o další snůšku lží, třebaže vyvinutých z toho, co bych jim řekl já, které by jen pošpinili její památku. Nikomu do jejího života nic nebylo. Světu obětovala to nejlepší ze sebe, všeho to dala do svých knih a nic už lidem nedlužila.
Ale oni volali ještě několikrát, pořád se stejnou otázkou a nikdy se jin nedostalo ničeho jiného, než hlasitého „tůtů“ na znamení nečekaného ukončení telefonátu z mé strany. Ale přesto volali a psali dopisy, až jsem nakonec byl ochoten vyslechnout si jejich návrh. Nic víc, říkal jsem si. Jen si je poslechnu, a když jim pak řeknu ne osobně, nechají to plavat.
Setkal jsem se s vedoucí denního tisku v její kanceláři. Byla to mladá žena, na nose měla nasazené hranaté brýle s černými obroučky a na sobě jednoduchý černý kostýmek. Byla milá a usměvavá a neustále mi nabízela čaj.
„Nechci udělat nic, s čím byste nesouhlasil.“ řekla mi. „Chtěla bych uctít její památku, článek o tisíci slov o jejím životě, možná nějaké osobní fotky, nebo zápisky, pokud byste svolil. Vím, že několik velkých listů už něco takového udělalo, ale podle vašich reakcí předpokládám, že bez vašeho svolení a se zvolením ne zrovna vhodným slov. Myslela jsem, že když pocházela z našeho města, hodilo by se udělat něco trochu více, no řekněme… rodinného, jestli víte, jak to myslím. Samozřejmě, pokud si to nepřejete… chci říct… rozhodně nechceme zneuctít její památku, nebo něco takového, právě naopak. Zkrátka, všechno bude pod vaší taktovkou. Cokoliv by se vám nelíbilo, třeba jen jediné slovíčko, okamžitě bude vyškrtnuto.
Jak jsem ji tak poslouchal, uvědomil jsem si, že má svým způsobem pravdu. Ona by si zasloužila ještě poslední památku. Já sem jí své sbohem dal, a měli na to právo i ostatní.
To mi vždycky říkávala.
„Nejsem jen tvoje, drahý. Ty budeš v pořádku. To svět mě potřebuje, víc než ty.

A jak jsem tam tak seděl, uvědomil jsem si, že tomu mladíkovi, který sedí naproti mně a který bude tím, kdo bude její příběh vyprávět, dávám jen střípky, jen několik kousků ze skládačky. A s několika puzzlíky celý obraz nikdy vidět nemůžete. Musel jsem mu říct všechno. Vysvětlit mu, jaká byla, aby mohl pochopit její činy a její slova.
Jenže jak vysvětlit něco, co jsem sám někdy dost dobře nechápal.

Odkašlala jsem si a zhluboka se nadechl.
„Možná bych měl nejdříve něco říct, aby jste pochopil…“ nechal jsem větu nedořečenou, ale on jen se zájmem pokynul hlavou na znamení souhlasu, dychtivá dozvědět se cokoliv navíc.

„Znal jsem si odmalička, vyrůstali jsme spolu…“ začal jsem.
Seděli jsme tak spolu dlouho, dlouho do večera, a já jsem povídal a on naslouchal a Slunce zapadalo a déšť ustával a zase začínal a zase ustával a nakonec nás musel barman vyhodit, že už zavírají. A tak jsme se procházeli po náměstí a chvíli jsme jen tak seděli na lavičce a já jsem mluvil. Vyprávěl jsem její příběh a věděl jsem, že všechno co říkám, si nahrává, a když jsem potom četl ten článek, četl jsem svá slova a věděl jsem, že nikdo, kdo je čte, už na ni nebude pohlížet stejně. A že pochopí její slova jako nikdy předtím.

Žádné komentáře:

Okomentovat