23. srpna 2013

A přišel další den...

Vím, že to byla doba, ale posledních pár dní jsem pracovala na téhle povídce a nemohla jsem se donutit napsat něco jiného. Vím, že je v ní nejspíš několik historických nesrovnalostí, ale i tak doufám, že se vám bude líbit. Měla jsem ji v hlavě už několik týdnů a tak nějak mi přirostla k srdci.
A přišel další den. A on vstal a opláchl si obličej a dal si snídani, hrnek kávy, černé, bez mléka a bez cukru a k ní pečivo, povětšinou chléb, namazaný marmeládou a v lepších případech i máslem. A oblékl si uniformu, zelenou košili s tmavým límcem, zelené kalhoty a černé boty sahající do poloviny lýtek. A poté šel do práce.
A tam rozdával snídani, malý krajíček chleba a podivně vypadající hnědou tekutinu, o které ale vězňům tvrdili, že je to čaj. A někdy pod vedením jednoho z kapitánů prohledával vězňům během náhodných kontrol to málo z osobních věcí, které jim ještě nechali. A pak rozdával večeři, jednu naběračku slabého vývaru, bez zeleniny a k tomu další krajíček chleba, stejně malý jako u snídaně.
Ale nejčastěji, nejčastěji pracoval v komorách, nahnal do nich dav lidí a nechal je naposledy si vychutnat pocit chladivé vody na jejich pokožce, a pak je zbavil všech pozemských slastí i starostí. Odklidil jejich mrtvá těla a někdy je prohledával, kdyby se jednomu z těch náhodných čísel nějakým zázrakem podařilo propašovat si do tábora jakékoliv bohatství - třeba jen zlatý zub - a když něco našel, i když to nebylo moc často, odevzdal to a nikdy ho nenapadlo, že by si to mohl nechat. A pak jejich těla spálil a díval se, jak z komínů vychází dým a stoupá k nebesům a nikdy neuronil jedinou slzu.
A když přicházel z práce, zpět do svého malého bytu, který snad ani nešel nazývat domovem, nebo on sám ho alespoň tak nenazýval, přemýšlel povětšinu času jen o tom, co si dá k večeři a jestli se už zase nerozbil plynový vařič. Nikdy, nikdy ho nenapadlo zpytovat své svědomí. Nikdy nelitoval žádného z těch lidí a nikdy o nich nepřemýšlel. Byly to pro něj jen náhodná čísla. 22369. 70839. 88104. Nezáleželo mu na ničem jiném, než na jeho teplé večeři.
A tak se navečeřel, párky s chlebem nebo sytý vývar s opečenou houskou, někdy dokonce kus dušeného masa a fazole. A pak se umyl, promasíroval si ztuhlé svaly na nohou, oblékl si pyžamo, pomodlil se a studená podlaha jeho tělo přitom zbavovala veškerého tepla, které díky večeři a koupeli získal, ale ani to ho od každovečerní modlitby neodradilo. A pak šel spát. Osm hodin bezesné noci.
A pak přišel další den a on se vzbudil za úsvitu, každé ráno, každý měsíc, každý týden, každého dne. A každý z těch dní byl stejný jako ten předchozí, a tak i on zůstával stejný. Jen voják, který vykonává svojí práci.
A vykonával ji dobře. Doma byl vždy učen tomu, že i když ho některé věci budou nudit, i když je bude nenávidět, musí vše dělat tak, jako by to byl jeho životní sen a nikdy, nikdy z ničeho nevycouvat jen proto, že to není to, co si představoval. Jeho otec byl veterán z první světové války a jeho matka učitelka hry na piano. Zatímco otec ho učil disciplíně a poslušnosti, matka se v něm snažila probudit jemnější, umělečtější duši. Čítávala mu dlouhé pohádkové příběhy, hrávala mu ukolébavky, a když byl starší, učila ho, aby si je dokázal zahrát sám. Jeho matka byla velmi milá, krásná a inteligentní žena, a dokázala malého chlapce vést mnohem lépe, než její manžel. Jenže když bylo chlapci pět, zemřela na zápal plic.
Od té doby byl jediným vzorem v jeho životě jeho otec a tomu se za několik let podařilo zadupat vše, co chlapce jeho matka učila. Zanedlouho mu byla hra na piano stejně cizí jako staré příběhy. Piano otec prodal a v knihovně nechal jen pár svazků. Nakonec, když bylo chlapci třináct, poslal ho internátní školy.
Se svým otcem v zádech a zemí, ve které žil, nebylo snad poslušnějšího dítěte, než byl on. Naučil se loajalitě, naučil se poslušnosti a naučil se neklást otázky. To stačilo.
Byl šťastný? Ne. Ani si nepamatoval, co to vlastně znamená, cítit štěstí. Ale nebyl ani nešťastný. Byl smířený. Smířený se svým životem, se svým údělem, se vším. Až dokud jednoho dne nepotkal ji.
Ten den začal jako každý jiný. Vstal, opláchl si obličej, dal si snídani a oblékl se. Košili i kalhoty měl nově naškrobené, takže mu jeho uniforma připadala spíše jako kazajka, ale ani to mu nemohlo znepříjemnit den. Byla to jen další věc, se kterou se prostě smířil.
Věděl, že předchozí den večer přivezli nové vězeňkyně. Skupinu asi pěti set žen a dívek, nic neobvyklého. Dokázal je v davu vězňů rozpoznat. Ne snad proto, že by si dával tu práci s tím zapamatovat si jednotlivé obličeje, to ne. Ale byly tu určitě znaky, podle kterých se daly určit. Jejich oblečení bylo méně obnošené a zašpiněné. Jejich tváře nebyly tak vyzáblé. Ale nejvíce, nejvíce to bylo vidět na jejich očích. V nich stále ještě zářila jiskra života a naděje.
Uviděl ji stát v davu. Ne, že by nějak vyčnívala, nebo by se na sebe snažila upoutat pozornost. Jeho oči si ji sami našli. Nějakým zvláštním způsobem přitahovala jeho pohled, stejně jako magnet přitahuje železo. Nedokázal to vysvětlit. Ale něco na ní ho nutilo stále znova a znova otáčet hlavu jejím směrem, nebo se alespoň pokradmu ohlížet přes rameno, zatímco mu kapitán něco vykládal.
Brzy zmizela, v houfu dalších žen ji odvedli, pravděpodobně do jedné z pracovních budov. A on byl opět volný. Něco v něm se ale změnilo. Probudila část jeho sama, o které ani nevěděl, že existuje. To ona tu část probudila. A tahle část se nechtěla smiřovat.
Když se ten den vrátil domů, nemyslel na to, co bude mít k večeři, ani na teplou sprchu. Před očima měl pořád jenom jí. I když ji zahlédl jen na pár minut, dokázal si vybavit každý milimetr její tváře. A i když před ním nikdy nepromluvila, slyšel v hlavě její hlas, jak mu šeptem zpívá líbeznou ukolébavku.
Té noci poprvé pochopil, o čem ostatní vojáci mluvili, když říkali, že s rukou v kalhotách vzpomínají na své přítelkyně a manželky, které nechali doma. On ale myslel na ni. Na ni a na její hedvábný hlas.
Druhého ani třetího dne ji nezahlédl. Díky její nepřítomnosti pomalu opadal i ten podivný pocit okouzlení a on si najednou začínal připadat hloupě. A zařekl se, že na to prostě zapomene. Na ni i na ten pocit, který mu přivodila.
Jenže dalšího dne ji uviděl znova, tentokrát při prohlídce jejich ubytovny. Po očku po ní pokukoval, jenže stála za dvěma vysokými ženami a on tak viděl jen vršek její hlavy, vlasy barvy havraních křídel. Ale i to stačilo na to, aby se mu do útrob vrátil ten pocit nejistoty, pocit něčeho nového. Snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že to nezpůsobila ona, že má nějakou chřipku, nebo tak něco, ale sám věděl, že to není pravda. Byla to ona a jedině ona, dívka, které si ukradla jeho sny, dívka, která v něm probudila něco nového. Dívka s havraními vlasy.
Poté jí zase několik dní neviděl a opět si začal připadat jako hlupák. Jenže pokaždé, když už ho ta omámenost skoro opustila, objevila se mu před očima, a on jí znova a znova propadal. A pokaždé silněji a silněji.
Tak to šlo několik týdnů. Listí na stromech začalo pomalu žloutnout a rána se stávala chladnější a chladnější. A dívka, se kterou nikdy nemluvil, dívka, jejíž jméno neznal a kterou nikdy neviděl, pomalu ale jistě vlastnila část jeho srdce.
Poprvé ji měl možnost vidět zblízka, když jednoho dne vydával snídani.
Zatajil se mu dech, když ji uviděl stát ve frontě, plechový hrníček v pravé ruce. Tváře měla propadlé a vlasy zubožené, zavázané šátkem, aby jí nepadaly do čela. Byla hubenější, než když ji poprvé uviděl, ale její oči stále zářily.
Když jí podával krajíc chleba, tak velký, jak jen se odvážil ukrojit, letmo se dotkl její ruky. Ucukla a sklonila zrak, skoro jako by se bála, že je to nějaké tajné znamení a že ji odvedou ve chvíli, kdy opustí výdejní stan. Nebylo to znamení, byl to jen popud jeho sobeckého já, kterou toužilo po tom se jí dotknout, alespoň maličkou částí kůže. A ačkoliv si vyčítal, že ji vyděsil, ten pocit, který v něm přetrvával celý den, za to stál. Říkal si, zda to cítila taky, ptal se sám sebe, jestli jí tělem taky proběhlo tisíc jiskřiček. Chtěl věřit, že ano, že to cítila taky, ale věděl, že je pro ni jen voják, který jí podával snídani a občas, pokud byla hodně všímavá, se na ni zvláštně dívá. Pokud si jeho pohledů všimla, rozhodně jí to na klidu přidat nemohlo a to ho užíralo, protože ji nechtěl ubližovat nebo děsit, ale zároveň se nedokázal vzdát pohledu na její tvář. Byla jeho múza, to jediné na co myslel.
Zapomněl na realitu, zapomněl na to, kde jsou, kdo je ona a kdo je on. Zapomněl a žil v iluzi, jenže skutečnost nečeká, až se člověk probudí, skutečnost s člověkem zatřese a vytáhne ho za nohy z postele. Ve chvíli, kdy ho to nejvíce překvapí.
Měl to čekat. Byla tam už několik měsíců a jakkoliv překrásnou se stávala v jeho snech a představách, realita byla jiná. Její tělo bylo slabé, oblečení na ní jen viselo a v obličeji bylo stále těžší a těžší najít ty krásné rysy, které ho tak uchvátily. Kůži měla nezdravě šedou, nataženou přes kosti, které jí vyčnívaly snad všude. A jak šel den za dnem, jiskra v jejich očích uhasínala víc a víc.
Nechtěl si to připustit. Posledních pár měsíců žil v jiném světě, tam, kde mezi nimi neexistovala žádná překážka, na místě, kde každou noc usínali vedle sebe ve stejné posteli. Ve světě, který byl jenom jejich. Návrat zpět se jevil jako příliš bolestivý, než aby se do něj pustil dobrovolně. Jenže být sražen je ještě mnohem horší.
Zavolaly ho, aby odklidil těla, tak jako vždycky. Jedno po druhé je zběžně prohledával a pak odhazoval na kotouč. Když byl plný, odvezl ho do spalovací věže a tak to šlo pořád dokola.
Její tělo leželo až vespod hromady.
Ačkoliv byla úplně bez vlasů, poznal ji ihned. Její oči doširoka otevřené, ústa zkřivená v podivném úšklebku, ruce a nohy zkroucené do téměř nelidské podoby. Díval se na ni několik vteřin, neschopen zcela pochopit, co se vlastně právě stalo. Tak dlouhou žil ve snech, že mu realita připadala ještě více neskutečná.
A pak se mu najednou chtělo křičet, udeřit někoho, nebo něco, jen aby zapomněl na bolest, která se mu rozlévala od srdce do celého těla. Chtěl ji obejmout a chtěl, aby ho obejmula nazpátek, aby se usmála a řekla, že to byl jen krutý žert. Chtěl ji říct, že ji miluje a chtěl, aby řekla, že ona jeho také. Jenže nemohl udělat nic z toho, nemohl dělat nic, jen se za ni v duchu pomodlit, když házel její tělo společně s ostatními do ohně.
Realita ho zastihla nepřipraveného a zranitelného, zranitelnějšího, než si sám myslel, že kdy může být.
Až tehdy si uvědomil, že měla oči jeho matky.
Sledoval kouř, jak stoupá k nebesům a po tváři mu stekla osamělá slza, stejně osamělá, jako byl on sám. Stál tam několik minut, neschopen pohybu, neschopen myslet. Jen stál a díval se k nebesům a v hlavě mu zněla ukolébavka, kterou mu kdysi zpívávala jeho matka. Najednou si vzpomněl na všechny ty okamžiky z dětství, kdy mu matka hrávala na klavír, na všechny příběhy, které mu četla a na všechny ukolébavky, které mu zpívávala. A konečně poznal ten pocit, který v něm ona probudila, ten pocit, který byl skrytý hluboko v jeho duši a který ona konečně dokázala vytáhnout z nejtemnějšího koutu jeho mysli, kam ho v průběhu jeho dětství zadupal jeho otec.
Byla to láska, bylo to odhodlání, byla to hrdost. Byla tu chuť bojovat za to, co je správné, byla to naděje, byla to schopnost poznat krásu kolem sebe.
Předtím než usnul, myslel na ni, pak na svou matku a pak zase na ni, až se nakonec v jeho mysli obraz jejich tváří slil a on usnul s modlitbou za jejich duše na rtech.

A přišel další den. A on vstal a opláchl si obličej a dal si snídani, hrnek kávy, černé, bez mléka a bez cukru a k ní pečivo, chléb, namazaný marmeládou. A oblékl si uniformu, zelenou košili s tmavým límcem, zelené kalhoty a černé boty sahající do poloviny lýtek. A poté šel do práce.
Ale už nikdy, nikdy nebyl stejný. Nikdy nezapomněl na dívku s očima jeho matky. Její číslo bylo 98041.

1 komentář:

  1. Zdravím tě jménem Literárního klubu, jehož jsi členem. Klub byl delší dobu neaktivní, ale také už je nějakou dobu zpět a nám se poztrácely emaily z vašich přihlášek. Proto tě prosím, abys poslal/a email na klub.literarni/zavináč/gmail.com a do předmětu napsal/a "Kontakt".
    Připojuji, že členové, kteří se neozvou, budou po dalším několikerém upozornění z LK nejspíš vyhozeni.
    S pozdravem,
    hustokrutopřísný tým LK.

    OdpovědětVymazat