7. srpna 2013

Užiteční

Jednou se mě kdosi zeptal, proč se vlastně chci stát spisovatelkou? V téhle době, když se tím uživí jen pár lidí a to navíc jen ti, co píšou pro masy, což jistě není něco, co plánuji. A navíc, dodal ten někdo, spisovatelé světu stejně nic nedávají. Není jako třeba doktořina, povolaní nezbytné pro existenci lidské rasy.
Tak fajn, dobře, tu otázku jsem si položila já, v jedné z těch "to, co děláš, stejně nemá žádný smysl" chvil. A věřte mi, že asi za pět minut jsem si chtěla nafackovat, protože jsem použila spojení "stát se spisovatelem" (Spisovatelem se člověk nestává, spisovatelem se člověk může leda narodit. Jediné, čím se můžete stát, je publikující autor. "ZA PENÍZE PUBLIKUJÍCÍ AUTOR". Jasné?), přesto mi to ale pořád vrtalo hlavou. Ta poslední část, abych byla přesná. Protože jsem si nemohla pomoct, abych necítila, že na tom tvrzení je něco pravdy.
Pokud bychom si měli lidskou rasu představit jako tělo, lidé jsou pak jednotlivé buňky tvořící jednotlivé orgány. A všichni víme, že i když jsou některé orgány důležitější než jiné, všechny se podílejí na chodu lidského těla a všechny jsou podstatné. Řekněme například, že lékaři jsou plíce, orgán naprosto nezbytný k fungování lidského těla. A máme tu taky opraváře a elektrotechniky a jim podobná zaměstnání jako trombocyty, připravené zpravit cokoliv, co by se rozbilo. A máme tu taky nervový systém, neboli řidiče autobusů a tramvají a metra, strojvedoucí vlaků, taxikáře a piloty letadel. A nezapomeňme na vojáky, kteří stejně tak, jako kůže brání tělo, brání nás před nebezpečím. A zemědělce a prodavače, kteří stejně tak, jako krev rozváží kyslík po těle, dodávají potraviny nám lidem. A vědce, kteří nám, stejně jako smyslové orgány - oči a uši a ústa a nos -, pomáhají rozpoznat okolní svět. A učitele, kteří dohlíží na tvorbu nových buněk, aby zajistili jejích kvalitu. A dělníky, kteří fungují jako svalstvo. A ekonomy a politiky a inženýry a úředníky a kuchařky a číšníky a právníky a spoustu dalších a dalších.
A ti všichni jsou, více či méně, důležitou součástí společnosti a podílejí se na jejím chodu. Stejně jako se srdce a játra a plíce a kostra a svalstvo a kůže a spoustu dalších orgánů podílí na tom, aby lidské tělo fungovalo tak, jak má.
Tak kde se nám schovávají spisovatelé? 
A scénáristé? A herci? A režiséři a kameramani, tanečníci a skladatelé, malíři a sochaři, zpěváci a stručně řečeno všichni umělci? Tak kde jsou?
V kufříku s doplňky, v krabici od bot a skříni na oblečení. 
Spisovatel je jako květina vložená do vlasů. Jako diamantový prsten, jako ta nejjemnější krajka na večerních šatech. Žádnou užitečnou práci tam nedělá. Ale přesto si ho tam lidstvo dalo. Jen tak. Pro parádu.
Naslouchat příběhům je a vždycky byla lidská přirozenost. Kde se ale vzala? Protože, přiznejme si to, není to něco, bez čeho bychom nemohli žít. Není to věc, kterou lidé nezbytně potřebují, i kdyby o ni třeba nestáli. 
Umělci jsou jako řemeslo závislí vyloženě a jen na lidech a na jejich potřebě mít umění kolem sebe. To lidé je stvořili a lidé je živí.
Lidé mají potřebu naslouchat novým příběhům a sledovat, jak baletky tančí a poslouchat Vivaldiho Čtyři roční období. A všechno tohle, jakkoliv nesmyslné a neužitečné se to může zdát, připadá někdy lidem jako to nejrozumnější, co mohou dělat. Protože ta potřeba vychází z jejich nitra. Není to něco, co nutně musí být uděláno. Je to věc, po které lidé touží, aby byla udělána.
Možná umělci nezachraňují lidem životy, nebo nezabraňují vzniku ekonomické krize, ale alespoň dělají skutečně něco, co lidé nepovažují za zbytečné. Kdyby ano, nestály by tu všechny ty knihovny a divadla a taneční školy, ani galerie a muzea.
Jenže to všechno tady zatím je.

Žádné komentáře:

Okomentovat