5. září 2013

Omámená...

Ty nejlepší věci, které za život vykonáme, děláme většinou z naprosto sobeckých důvodů.
Protože nemůžete rozdávat dobro, aniž byste byli šťastní a abyste byli šťastní, musíte se jednou za čas chovat sobecky. Udělat něco jen sami pro sebe. A necítit se kvůli tomu provinile. 

Protože každý má právo na to, být šťastný. A každý má právo na to být svobodný. Každý má právo žít tak, jak chce. Svobodu vám nikdo vzít nemůže. Je ale jen na člověku, jestli ji vezme do vlastních rukou, nebo nechá jen tak povalovat na ulici.
Každý z nás má možnost volby. Vždycky, všude a ve všem. 
Chtěla bych umět nestydět se za to, kdo jsem. Chtěla bych, aby se za pár desítek let někdo podíval můj náhrobek a řekl, že si mě bude navždy pamatovat. Nechci umřít v zapomnění. Nechci promrhat něco tak vzácného, jako je život. Ale čím víc se snažím, tím víc padám. A čím výš se vyšplhám, tím horší je potom pád.
Každý chce na světě zanechat nějakou stopu. Něco, co by ho připomínalo. Aby lidé nezapomněli, že kdysi tady byl ten někdo a žil a miloval a chyboval. Jenže většina z nás prostě vyšumí. Nezůstane nic, než náhrobek se jménem a i ten se nakonec změní v prach. Všechno nakonec zmizí a zůstane jen prázdnota.
O hodině ZSV jsme probírali, čím se člověk odlišuje od zvířete. Osobně jsem se přihlásila k názoru, že ničím. A za tím si stojím. Nejsme o nic horší než pes nebo motýl. Ovlivňují nás stejné zákony a řídíme se stejným instinktem. 
Ale věřím, že tu jde o něco víc. Že život není jen bijící srdce, fungující orgány a krev proudící našim tělem. Věřím, že každá částička hmoty, i ta nejmenší z nejmenších, je něco víc. Že všechno na světě je propojené nějakou zvláštní, nevysvětlitelnou cestou, kterou nelze zcela vysvětlit. Ale můžeme ji cítit. 
Nakonec nezáleží na tom, jestli jsme kytka, hlemýžď, kus skály nebo třeba slon. Všichni jsme součástí něčeho výjímečného a krásného.

P.S.: Poslední dobou hodně odbíhám od tématu. Začnu někde a skončím úplně jinde. A vím, že je to dost matoucí. Jenže je toho tolik, co chci říct. A tak málo času.

Žádné komentáře:

Okomentovat