16. září 2013

Tou lehčí cestou...

Byly dny, kdy jsem chtěla prostě se vším skončit.
Kdy jsem netoužila po ničem jiném, než se přestat snažit a ukončit to. Zemřít mladá a krásná. Protože je to mnohem jednodušší.

Kdybych zemřela mladá, všichni by říkali, jaká je to nespravedlnost. Jak nešťastné to je, že jsem opustila svět tak hrozně brzy. Jak hrozný osud. Jak velkou jsem před sebou měla budoucnost a čeho všeho jsem mohla dosáhnout. Co všechno bych dokázala. Všichni by si mě pamatovali jako tu slibnou, nadějnou a mladou, které osud uštědřil nečekanou ránu a tak nemohla naplno ukázat celý svůj talent. Ale všichni by si říkali, jak velké věci bych mohla udělat, kdybych jen dostala víc času. 
Když stojíte na úpatí hory, odhodlaní vyrazit, připravení a silní, a náhodou se na vás utrhne kus skály, každý řekne, že byste tu horu dokázali zdolat, ale osud vám to nedopřál. Jenže jakmile jednou začnete doopravdy šplhat, vždycky je tu možnost, že selžete a spadnete. Že vám uklouzne noha, že ruka vypoví službu. Jedna vteřina a všechno se může obrátit vzhůru nohama. Když spadnete během cesty, nikdo si vás nebude pamatovat jako tu nebojácnou osobu, co stála připravená u paty hory. Budou si vás pamatovat, jak padáte. Dolů, do hlubin.
Je mnohem snazší dostat se na vrchol v představách ostatních než ve skutečnosti. Protože ve skutečnosti tu je vždycky nebezpečí, že začnete padat. A z velké a silné budoucnosti se najednou stane dlouhý let, až nakonec skončíte ležet na dně hluboké jámy. Slabí a ponížení.
Když si vás všichni představují jako výherce, je mnohem lehčí utéct těsně před závodem, protože kdokoliv ho potom vyhraje, většin a lidí stejně bude říkat, že pokud byste závodili vy, to zlato by bylo vaše.
Je to mnohem jednodušší cesta, zemřít mladá a krásná, na počátku všeho, když si jsou všichni jisti, že svět je můj. 
Protože to by nebylo selhání. Nemůžete selhat, pokud jste nedostali šanci začít.
Jenže pak jsem si uvědomila, že někdy ta nejjednodušší cesta není ta nejlepší. Že je tu sice tolik děsivých okamžiků v naší budoucnosti, tolik věcí, kterým budeme muset čelit a které budeme muset překonat, věcí, které nebudou snadné a možná nás některé z nich i pokoří a srazí až na dno.
Jenže naproti tomu jsou tu i krásné věci, které nás čekají.
První polibek. Úsměv dítěte, kterému jste právě dali život. Pocit radosti a hrdosti když si uvědomíte, že jste za sebou nechali něco dobrého. Že jste někoho ovlivnili. 
Protože pokus dosáhnete vrcholu jen v něčích představách, nikoho tím neovlivníte. Lidé vás budou litovat, ale nic si z toho nevezmou. A nakonec zapomenou. Protože jste se doopravdy ničeho neodvážili. Protože jste raději sklonili tvář, než abyste čelili možnosti ponížení.
Na světě je spoustu věcí, krásných věcí, za které stojí za to bojovat. Přátelé. Rodina Láska. To, že nejsou tak vidět neznamená, než tu nejsou.

Žádné komentáře:

Okomentovat