20. září 2013

Výuka literatury na středních školách

Dneska to nebude nějaký zvláštní název. Nebo odlehčování situace. Protože jsem naštvaná. Ne naštvaná... zklamaná. Smutná. 
Učitelé, drazí profesoři, neberte to prosím, jako urážku, nebo jako výčitku. Já chápu, že učit literaturu je složité - je to pravděpodobně jeden z nejsložitějších předmětů na učení vůbec - a že máte osnovy, kterých se musíte držet. A že máte povinnost připravit nás na zkoušky v budoucnosti, kde všechny ty věci budeme potřebovat. Proto neříkám, že mi vadí a že je podle mne špatně, jak tenhle předmět učitelé učí (i když mě mrzí, když je mi  za vrchol všeho předkládáno našprtání se sešitu nazpaměť, věta za větou, slovo za slovem). Špatně je celý koncept učení literatury na středních školách, uchopení celé téhle problematiky.

Já říkám, kašlete na známky a kašlete na osnovy a kašlete na zkoušky a kašlete na pravidla. 
Ne úplně. To nejde, to chápu i já. Ale alespoň částečně.
Literatura je především o pocitech. O tom, co v člověku daný příběh zanechá, o tom, co si z něj člověk odnese. Jenže je někdy složité literatuře porozumět. Má svůj jazyk a svoje pravidla. A k tomu abychom jí porozuměli, nepotřebujeme znát desítky cizích pojmů a jejich přesné definice.
Potřebujeme naslouchat.
A naučit se naslouchat je dost těžké. Zvlášť, když vám hlavu plní anafory a aliterace.
Já neříkám, že by se měla teorie úplně odsunout. Ale myslím, že by měl být mnohem větší důraz kladen na text samotný a ne jeho teoretické rozebrání. Měli bychom si sednout a skutečně o knihách mluvit. Ne si jenom odříkat děj. Ale mluvit o nich, o tom, co nám ten příběh dal. Co jsme slyšeli, když k nám kniha promlouvala.
Diskutovat. Naslouchat. Sobě, ostatním a literatuře. A nakonec se nám snad podaří to nejdůležitější.
Porozumět.
Protože to je to důležité.
Jenže místo toho položíme literaturu na pitevní stůl a rozřežeme na kousíčky. A pak zkoumáme každý z těch kousíčků pod mikroskopem a až prozkoumáme každou z těch malých částeček, snažíme se to celé zase nějak poskládat dohromady. Jenže už to nejde. 
Protože všichni víme, jak dopadl Frankenstein.
Protože literaturu netvoří jen ty kousíčky. Je tu ještě něco jiného. Něco, co nemůžeme rozřezat a narvat pod mikroskop. Něco, co uletí, pokud se to budeme snažit chytit, sevřít do okovů a zkoumat, ale co  si s námi bude povídat, pokud se k němu budeme opravdu chovat jako k sobě rovnému a budeme se snažit mu porozumět.
Protože až jednou budeme staří a budeme sedět na verandě v křesle a číst si knihu, nebudeme vzpomínat na figury a dějové kompozice. Budeme vzpomínat na ten pocit. A na to, jak mu porozumět. Jak si vytvořit vlastní názor.
Protože Francois Villon nepotřeboval vědět, co je to epizeuxis, aby stvořil něco krásného. Stačilo, že chápal. Stačilo, že rozuměl. Stačilo, že měl pokoru.
Není to o tom naučit se nazpaměť děj knihy, pokud vám příběh nic neřekne a nic ve vás nezanechá, Pokud netajíte dech, když je vaše oblíbená postava ve smrtelném nebezpečí.
Já neříkám, že teorie nepodstatná a že bychom měli zrušit všechen řád a běhat ve škole bosí jako květinové děti.
Jen bych so přála, aby si lidé uvědomovali, že i ty (anebo možná právě ty) věci, které zůstanou nepojmenovány, jsou důležité. A že jen z cihel a malty domov nikdo nepostaví.

1 komentář:

  1. ...tak třeba využít hodiny estetické výchovy?

    OdpovědětVymazat