16. října 2013

Jedenkrát, v dešti...


Zeptat se na barvu jejich očí,
to bych neznal odpověď.
Zeptat se na barvu jejich vlasů,
zda tmavé jako ebenové dřevo,
či zrzavé jak cihlová zeď?
Jestli na sobě měla sukni, a nebo
kalhoty dlouhé po kolena?
Kolik jí tak asi bylo let?

Nevěděl bych ani jednu odpověď. 

Neviděl jsem barvu,
když jsem jí hleděl do očí. 
Ale cestu mezi hvězdami,
tu, která nikdy nekončí.
Její vlasy pro mě byly teplem,
peřinou, pod kterou bych se skryl.
Byly jako řeka plná lesku,
ve které bych rád se utopil.
Nevnímal jsem její oblečení,
ani kolik jí tak bylo let.

Viděl jsem krásu.
Viděl jsem lásku.
Viděl jsem nevinný jara květ.
Poupě, které začíná se rozvívat.
Motýlka, co poprvé roztáhl křídla.
Dokonalost, kterou nenašel bych,
i kdybych prohledal celý svět.

Potkal jsem ji jenom krátce.
A pak zmizela. Kam? Stěží říci.
Od té doby nikdy jsem ji neviděl.
Jen tenkrát jedinkrát.
V dešti...na ulici...

Žádné komentáře:

Okomentovat