22. listopadu 2013

Odešla do krajin neznámých...

Netušila, že svět bude tak krutý. Že za každou radost zaplatí bolestí dvakrát větší. Že za každý úsměv, který se objeví na tváři, bude muset prolít potoky slz. Netušila, že lidé budou tak lhostejní, tak nepřející, tak zlí. Nevěděla, že její víra v dobro, v lásku, v přátelství je naivní. Netušila, že jí čeká pád.

Chtěla jen dodat východu Slunce tu krásu, kterou měl předtím. Chtěla vidět kapky deště padající na usmívající se tvář. Chtěla se znova cítit svobodná, krásná a užitečná. Ale to jedině, čeho se jí dostalo, bylo zklamání a prudký pád až na samotné dno. Jen proto, že věřila. Jen proto, že doufala. Jen proto, že si přála, aby svět byl lepší, aby ho mohla lepším udělat.
Vrátila se a byla silnější než kdy předtím. Opravdu byla. A chtěla taková zůstat. Byla odhodlaná bojovat za každý kousek štěstí, za život, za všechno, co jí bylo na světě drahé. A věřila, že tentokrát to vyjde. Věřila, že tentokrát už bude všechno jenom dobré.
Jenže nebylo. Protože lidé jsou lhostejní k ostatním a vidí jen to, co chtějí vidět. Protože ona už pro ně není ničím, jen vzpomínkou na to, co kdysi bylo, obrazem z knih a příběhů, ze starých sešitů básní, už je jen melodií smutných serenád. Je písní, jejíž text je dávno zapomenut a noty navždy ztraceny.

Lidé v ní už nevěří, a když není víra, není ani naděje. A když nezbývá naděje, nezbývá už vůbec nic.
Tak odešla láska a zanechala za sebou cestu plnou slz. Tak odešla naděje, za smutného ticha, protože všichni byli příliš zaneprázdnění starostmi, než aby si všimli, že něco ztrácí. Že něco chybí.
A bude chybět navždy.
Jen možná někdo uvidí tu třpytící se cestu. A vstoupí na ní, jen tak ze zvědavosti. Pak ten někdo možná uvidí to, co všichni ostatní slepě přehlížejí.
Ale prozatím, prozatím mám problém věřit. A naději už nenacházím.
Protože odešla za bouřlivého ticha.
Odešla do krajin neznámých.

Žádné komentáře:

Okomentovat